Je s Toastmasters Košice konec?

S naším klubem to nevypadá dobře, možná nepřežije podzim. Proč je tomu tak?

10 months ago   •   9 min read

By Vladimír Záhradník

V klubu Toastmasters Košice jsem od března 2018, do vedení jsem vstoupil v prosinci 2018. Dá se říci, že klub v této chvíli znám asi jako málokdo. Už déle však vnímám, a nejsem sám, že klubu hrozí zánik.

Klub bez členů končí

Náš klub měl ve své historii i světlé chvilky. Když jsem do něj vstoupil, měl přes 20 členů. Dokonce pod naším klubem fungovali i členové Toastmasters Tatry. Ti neměli dostatek členů na založení samostatného klubu (poznámka: hloupé pravidla Toastmasters International), tak jsme je přijali my.

Bývalí členové

Nic však netrvá věčně. Krátce po mém příchodu nastal velký odchod členů z klubu. Asi se už naučili, co potřebovali, a šli dál. A postupně se takto rozprchli i členové v Popradě. Od září 2018 jsme se výrazně zmenšili, bylo nás možná třináct. A pravidelně jsme na setkání chodili možná osmi. Zde začal náš postupný úpadek.

Ve vedení klubu působili ještě rok i starší členové. Od září 2019 však už i ti opustili klub. Vlastně jejich odchodem se náš klub zcela změnil. Všichni, co jsme v něm byli, snad až na jednoho, jsme byli noví lidé. Nikdo z nás v klubu nepůsobil déle než rok a půl.

Já, podobně jako ostatní vedoucí, jsem začal plný elánu. Bral jsem to jako příležitost vytvořit si takový klub, jaký jsem vždycky chtěl mít. A myslím si, že se to mně spolu s dalšími i podařilo. Pravidelně dostáváme pochvalu od lidí z jiných klubů, jaké kvalitní dáváme projevy, jakou má náš klub úroveň. Nicméně to je druhořadé. Pokud klub dlouhodobě není schopen přilákat nové lidi, končí.

Za ta léta se ze mě stal tak trochu i psycholog. Často jsem uměl už při letmém rozhovoru odhadnout, zda to člen myslí vážně, zda chce makat, nebo přišel jen proto, že má pocit, že by to mohlo být pro něj dobré. Tací lidé, kteří sami nechtějí na sobě pracovat, ale jenom se chtějí nechat tahat, vždy velmi rychle skončí. Ne proto, že bychom je od sebe odháněli. Končí proto, že nikdy vlastně ani neměli potřebu řečnit a když jim to dojde, už jsou pryč.

Dalo se to poznat i na nízkém zájmu o mentoring. My jako zkušení členové jsme nabízeli každému individuální přístup. Věnovali jsme náš čas, abychom potáhli ostatní. Aby i díky nám rostli a abychom společně klub pozvedli. Když se zpětně zamyslím, ty lidi, kteří měli o mentoring skutečně zájem, spočítám na prstech jedné ruky.

Ocenění v klubu

Před covidem se zdálo, že náš klub se pomalu rozjíždí. Členská základna se zvětšovala, ale pak přišla těžká zkouška. Byli jsme nuceni přejít na online setkání. Mnohé to odrazovalo. Někteří i chvíli chodili, ale pak přestali. Postupně nám členové ubývali, až jsme se opět dostali na hranici ohrožení a hrozil nám zánik.

Zdravé jádro

Když se na klub dívám v širším kontextu, vidím ho jako loďku na rozbouřeném moři, jejíž posádka jen doufá, že ustojí plavbu do rána a zakotví v přístavu. Tu naši posádku tvoříme stabilně asi čtyři, občas se přidá ještě někdo další.

Všichni jsme přišli do klubu proto, že jsme se chtěli učit a pracovat na sobě. Všem nám dal klub hodně, neboť jsme se nebáli si to vyžádat. A zároveň jsme chtěli předat to, co jsme se naučili, dále. Chtěli jsme klubu pomoci a posunout štafetu dál. Takových lidí, jako my, však bylo v klubu vždy jako šafránu. A nejen v klubu… Snad i v celých Košicích.

Pro mě osobně je Toastmasters Košice trochu jako vlastní dítě. Obětoval jsem klubu stovky hodin neplacené práce a není mi jedno, co s ním bude. Dělal jsem všechno proto, abych klubu pomohl přežít těžké časy. Ale podnikání mě naučilo, že pokud něco nefunguje, třeba se toho pustit.

Proč neustále bojujeme o členy?

Těch důvodů je několik. V první řadě vidím problém ve stávajících členech, těch bývalých i současných. Většina z nich přišla do klubu ze sobeckých důvodů, že se chtějí naučit řečnit. To je mimochodem úplně v pořádku. Ovšem jakmile se to naučili do té míry, že s tím byli spokojeni, zvedli se a odešli pryč.

My však nejsme nějaká firma, kde si zaplatíte školení a po skončení jdete pryč. Jsme komunitní klub, a ten funguje pouze tehdy, pokud i fungujeme spolu jako komunita. Vnímám, že až na pár z nás nikdo ve svém okolí neříká, že chodí do Toastmasters. Skoro nikdo nedělá ambasadora našemu klubu. Klubem prošlo za ta léta i pár lidí, kteří to už někam dotáhli. Ani u nich nevnímám, že by klub alespoň občas zmínili a oplatili mu laskavost. Jakoby zapomněli, že tam nahoře se dostaly i díky členství v Toastmasters.

A když i otevřeně členem řekneme, že jsme v problémech, a žádáme je o pomoc, většina z nich nás ignoruje. Klub jim vyhovuje, dokud funguje. Ale pokud skončí, jen se vezmou a jdou dál. S takovým přístupem se však fungovat nedá. Chybí jakékoliv náznaky soudržnosti a podpory, bohužel.

Jsem však rád, že jsou mezi námi i lidé jako já, kteří se upřímně snaží klubu pomoci a není jim jedno, co s ním bude.

Další problém jsou noví potenciální členové. Myslím si, že na sociálních sítích i jinde jsme aktivní. Děláme dobrou práci v tom, že lidem přibližujeme přátelskou atmosféru v klubu a zároveň jim ukazujeme potenciál, co se mohou naučit.

Dělali jsme dokonce i vzdělávací kurz ve spolupráci s knihovnou. Odtud mám další důležitý poznatek: lidé o nás vědí. Jeden z účastníků, Jakub, nám prozradil, že o našem klubu věděl už déle, ale nechtěl přijít. Nechtěl řečnění věnovat více než pár týdnů svého života, přitom učit se řečnit je dlouhodobý proces.

Takových jako on bude hodně. Chtějí umět řečnit, protože se jim to hodí v práci, při pohovorech, ale to jsou všechno zástupné důvody. Myslím si, že většina lidí se ve skutečnosti nechce naučit řečnit. Nejsou připraveni na tom dlouhodobě pracovat a vydřít si to.

Když to zkrátím, myslím si, že jsme v povědomí. Už jen skrze mně o Toastmasters vědí asi všichni moji známí. Pokud nepřijdou, tak je to proto, že nechtějí. Ne proto, že o nás nevědí.

Už jsem to v jednom blogu psal, ale zopakuji to: Lidé chtějí být vedeni. Chtějí někam přijít, poslechnout si hodinku někoho jiného a jít domů. U nás se očekává aktivita, a zřejmě ta lidí odrazuje. Nás, kteří jsme připraveni systematicky vystupovat z komfortní zóny je zoufale málo.

V neposlední řadě je tu i covid. Ten přispěl k obrovské nestabilitě v klubu, kterou cítíme dodnes. Chvíli jsme fungovali na osobních setkáních v Tabačce v Košicích. Později jsme čekali co bude. Pak jsme přešli do online prostředí. Nyní se opět setkáváme v Tabačce a nikdo neví dokdy.

Online setkání

Tyto změny odradily snad všechny členy kromě těch, kterým klub nebyl lhostejný. Jako důsledek se naše členská základna výrazně zmenšila. A i na nás bylo cítit únavu.

Představte si, že musíte každý týden dávat projevy, protože pomalu nemá kdo. Časem nás to přestávalo bavit, byli jsme vyčerpáni. Měli jsme už i setkání bez projevů a setkání s jedním projevem byly standard. Zkrátka, aby klub postupoval, potřebuje variabilitu. Chceme a potřebujeme si zkoušet různé role a ne táhnout setkání tak, že jako členové vezmeme po dvě-tři role. Setkání mají být zábava, nikoli povinnost. Dlouhodobě se takto fungovat nedá a je to cítit.

A co ostatní kluby?

Situace u nás není ojedinělá. Bojují s ní skoro všechny kluby Toastmasters na Slovensku. Snad s výjimkou Slovenských Toastmasters máme všichni malé členské základny a mnozí jsme i na hranici ohrožení. Myslím, že většina z toho, co jsem napsal za náš klub, platí i u těch ostatních. Někde jsou zárodky komunity lepší, jinde horší… Ale spolupráce mezi kluby je dlouhodobě na bodu mrazu.

Když jsem viděl, že členové neuměji anglicky, a viděl jsem potřebu přeložit software easy-Speak, který používáme na plánování setkání, udělal jsem to. Já jednám, nečekám na druhé.

Dám vám však jiný příklad: Na jednom školení vedoucích jsme se dohodli, že začneme jako kluby tvořit vlastní Wikipedii a dávat dohromady naše zkušenosti. Já jsem v průběhu jednoho dne dal dohromady funkční řešení, které si mohli všichni hned vyzkoušet. „Vlado, udělal si kus práce. Hned to půjdu vyzkoušet… Měli by ti dát metál za to, co děláš.“ Výsledek? Nikdo se na to navzdory řečem ani nepodíval, vyčítal jsem to ze záznamů na serveru.

Mám pocit, že těm lidem jde v první řadě o plnění svých projektů, jako například High-Performance Leadership, a o skutečnou pomoc komunitě Toastmasters jim ve skutečnosti téměř vůbec nejde.

Jeden kolega z Levic se snažil o sjednocení klubů Toastmasters, abychom vystupovali pod společnou značkou. I tahle aktivita šla do ztracena. Podobně jako já, narazil jen na prázdné řeči a skutky chyběly. Jak chceme mít úspěšné kluby, když každý kope sám za sebe? To, co se děje na úrovni členů, se děje i na úrovni vedení. Jsme jako komunita roztříštěni, kromě společných soutěží si téměř nepomáháme. Nesdílíme řešení na problémy, které nás trápí. Nezapisujeme si je. Nekomunikujeme spolu.

Budoucnost Toastmasters na Slovensku

Myslím si, že budoucnost je nejistá. Může to dopadnout ještě všelijak. Aktuální stav není povzbudivý, ale stále se dá změnit. Musíme však upřímně chtít spolupracovat a dělat něco proto, abychom se opravdu pohnuli. Ne pouze o tom mluvit.

Mnohé kluby také brzdí i setrvačnost. Nějak dosud fungovaly, tak proč by to měli měnit? Nuž, i když to nemusí být hned zjevné, může to hrát velkou roli. Co když nemáme členy proto, že nejsme definováni jako klub, sloužíme všem a zároveň nikomu? Nebo co když jsou setkání pro lidi příliš dlouhé? Na takové otázky bychom měli sbírat odpovědi a to neustále. Situace i kluby se mění.

Co se našeho klubu týče, podzim bude kritický. Koncem září bychom si měli obnovit členské. Je však možné, že nás bude už tak málo, že to klubu zlomí vaz. Nadšený z toho sice nebudu, ale neberu to jako tragédii. Vím, že jsme udělali jako vedoucí v našem klubu, co bylo v našich silách. Jsem hrdý na to, co jsme dokázali, kam jsme klub posunuli. A budu vzpomínat i na naši společnou turistiku, z níž byla cítit upřímná radost všech zúčastněných.

Každý začátek má i konec, je to přirozená součást života. Nastane už v září? Uvidíme…

Po napsání tohoto příspěvku jsem i nadále přemýšlel nad naším klubem a rozhodl jsem se z klubu vystoupit. Už dávno to pro mě nebylo v první řadě o zábavě, ale spíše o povinnosti. Klub jsem se však snažil zachraňovat dva a půl roku a už stačilo. Nelíbí se mi, jak v klubu problémy řešíme, ale zároveň už nechci být ten, který za to přijímá odpovědnost. Pokud něco nefunguje, tím, že to budeme zkoušet opakovaně, se výsledek nezmění. Třeba experimentovat a na to klub není připraven. Cítil jsem, že pokud bych působil v klubu i nadále a pokoušel se řešit všechny problémy, mohlo by mi hrozit i vyhoření. Potřebuji si od Toastmasters odpočinout, alespoň na čas…

Spread the word

Keep reading