Hranice mého soukromí

I když se vám může zdát, že o sobě zveřejňuji všechno, zdaleka to není pravda.

a year ago   •   15 min read

By Vladimír Záhradník
Zdroj: PublicDomainPictures, Pixabay

Život introverta je zvláštní. Žije si ve svém světě a vy častokrát ani jen netušíte, kým ve skutečnosti je. Vidíte jen špičku ledovce. To, co vám sám dovolí. Já jsem se rozhodl své soukromí poodhalit o něco více, než je běžné. Možná i proto, že lidé mají tendenci domýšlet si, pokud o vás nic nevědí.

Vnímání člověka druhými může být jiné nežli realita

Naposledy jsem byl zaměstnán ve firmě GlobalLogic, strávil jsem tam skoro tři roky života. A trvalo skoro další dva roky, než jsem se podozvídal z různých zdrojů, jak mě tam lidé tehdy vnímali. Pro většinu jsem byl tichý introvert, který si dělá svou práci, a na kterého je spoleh. Myslím, že jsem byl i jakási opora týmu. Kolegové si ke mně přicházeli po rady nejen k Androidu, ale i k mnoha jiným technickým věcem. Dokonce ještě i nyní se občas někteří z nich ozvou po radu, i když tam už dávno nepracuji.

Jednou jsme byli na firemní párty. Bylo to někdy v létě podvečer. Klasika… guláš, stoly pod stanem, dort, dýdžej. A protože jsme byli v cyklistickém areálu, mohli jsme si půjčit elektrokola.

Zdroj: Fabricio Macedo, Pixabay

Byla tam normální cyklistická dráha. Nahoru prudký kopec, ale s motorkem z kola jsem šlapal s lehkostí pírka. Ale dole… to byla jiná káva. Asi po deseti letech jsem seděl na kole a měl jsem pocit, že se právě jdu zabít. Takové strmé to bylo. Skoro během celé cesty jsem brzdil a vůbec jsem si jízdu neužil. Pohyb mám však rád a tak jsem mezi občasnou konverzacii s ostatními udělal něco, o čem se možná dodnes tradují historky. Začal jsem jen tak pro radost běžet do kopce a zpět z kopce po té dráze. Věděl jsem, že své nohy mám mnohem více pod kontrolou než kolo, a byla to zábava. Takto jsem udělal několik koleček.

Od stolů na mě začali koukat kolegové, dokonce i šéfové firmy. „Co to tam ten Vlado dělá? Je střízlivý?“ Když jsem doběhl a vrátil se k ostatním, začali si mě dobírat. A asi to dělali i tehdy, když jsem si ještě užíval běh. No pro mě je tento den i díky tomu nezapomenutelný. A ti ostatní? Mnozí nezkusili ani ty kola, pouze seděli u piva a debatovali. Možná už na ten den dávno zapomněli, protože nebyl pro ně ničím zvláštní. V ten den jsem vystoupil z davu, jak od té doby ještě mnohokrát.

Jednou k nám přišla do firmy zahraniční návštěva a šli jsme povinně na přednášku nějakého vysoce postaveného šéfa GlobalLogicu z americké centrály. Když jsme přišli do přednáškového sálu, většina mých kolegů si sedla úplně dozadu. Slečny z HR je museli prosit, aby přišli aspoň trochu blíž. Dokonce i naši manažeři si sedli do druhé řady. Nikdo nechtěl být zcela vepředu. No a pak jsem tu byl já. Přišel jsem tam, sešel jsem úplně dole a sedl jsem si před všechny ty manažery. Byl jsem v první řadě zcela sám. Později, když jsme viděli firemní fotky, kolovaly vtípky: „Kdopak je ten pán vedle Vlada?“ Toto byl další moment, kdy se ten nevýrazný Vlado zviditelnil.

Ano, netajím se tím, že jsem introvert. Ale zároveň dodávám, že pokud chci, umím přepnout do takového extrovertního režimu, že to skoro nikdo z vás nepozná. Práci v GlobalLogicu jsem však bral jen jako práci. Byl jsem placený za to, že vyvíjím Android aplikace. A to jsem také dělal. Snažil jsem se mít čím dříve svou práci hotovou, a když mi zvýšil čas, pracoval jsem na svých projektech, nebo jsem si zase něco studoval. Vysedávání na kávičce s kolegy mi připadalo jako ztráta času. Měl jsem občas pocit, že moji kolegové více chodí na kávu, nežli pracují, ale já jsem ten poslední, kdo bude řešit, jak ostatní tráví svůj čas. Zpětně si uvědomuji, že asi i tento můj postoj přispěl k tomu, že mě v životě v této firmě nepovýšili a ani plat mi nestoupal. V dnešním extrovertním světě zkrátka stoupají ti, kterých je vidět. A takových jako já, kteří si v tichosti dělají svou práci jako dobře namazaný stroj, si lidé nevšimnou do chvíle, dokud neoznámí, že dávají výpověď.

Mimochodem, když už mi výpověď běžela, pamatuji si, jak si jednou o mně vyprávěli můj manažer s mým týmlídrem. „Toho Vláda by chtěl do týmu každý,“ říkali si. Ovšem do momentu, dokud jsem neoznámil odchod, se o mě skoro nezajímali. Jednou si mě můj manažer začal dobírat přes celý kancl. „Vlado, nerozmyslíš si to? Vždyť je tu dobře. Si tu v přátelské atmosféře. Vážně si to nerozmyslíš? Vážně? Nepopřemýšlíš o tom ještě? Stáhnout výpověď ještě víme…“ A pamatuji si, jak ze mě tehdy vypadlo: „Víš co? Nech mě pracovat.“ Tehdy někteří kolegové zůstali zaražení, neboť Vlado se ozval a řekl to, co nikdo z nich nečekal. Dnes na tuto příhodu vzpomínám s úsměvem, je to živý důkaz mé asertivity.

I když jsem v práci byl za toho tichého a uzavřeného, nedá se říct, že jsem se izoloval úplně. Akorát jsem nehledal povrchní přátelství a netvářil jsem se, že práce je něco víc než práce. Tedy místo, kde se každý den setkávají „přátelé“ a jen tak mimochodem pracují. Nemyslím si, že je to tak. Upřímně, s kolika kolegy jste ještě v kontaktu co jen rok poté, co odejdete ze zaměstnání?

V GlobalLogicu jsem poznal dva přátele, kteří jsou v mém nejužším kruhu blízkých — Erika, se kterým chodím na túry, a Jana. Nejsou povrchní a v debatách jdeme vždy do hloubky. Přesně takové lidi mám rád.

Tím, že jsem si tiše dělal svou práci a do jiných jsem se nestaral, začaly se o mně šířit drby. Nevěřili byste, ale i muži jsou drbny, a jaké? Zpočátku jsem nechodil s kolegy na obědy, tak začali přemýšlet, z čehož žiji a rozebírali to. Dozvěděl jsem se o tom jen tak mimochodem od kamaráda, který se v takových skupinkách občas vyskytl.

Jindy zase řešili to, že jsem si během polední přestávky zajel namísto oběda raději zaplavat. A občas se přidal i Erik. Začaly se šířit klepy, zda nejsme náhodou gayové. Oba jsme nezadaní a chodíme spolu na plovárnu. Ano, tak málo lidem stačí a již trkotají.

Když jsem už odcházel z práce, přišel čas i na rozlučkový dopis kolegům. Nechtěl jsem to udělat tak jako ostatní a poslat dopis celé firmě, tedy i lidem, které jsem skoro neznal. Chtěl jsem, aby to bylo osobní a aby tam byly narážky, které pochopí jen lidé z mého týmu. V té době jsem už měl blog, ale až po přečtení toho dopisu mým kolegům došlo, že ten Vlado psát umí. Ten dopis všech pozitivně překvapil, hovořilo se o něm několik dní. A jelikož jsem odcházel koncem kalendářního roku, v prosinci 2018, rozebírali jsme ho i při vánočním punči v centru města.

Po asi dvou letech se mi ozval bývalý kolega, potřeboval poradit. Měl v sobě tehdy trochu vínka a rozpovídal se. Teprve tehdy z něj vypadlo, jak mě vnímal a řekl mi i jako mě vnímali někteří další kolegové. Vadilo mu, že chodím v těch starých, roztažený, staromódních svetrech a celkově zkritizoval můj šatník. A ještě pár dalších věcí. Ano, beru, na šatníku musím zapracovat (a už se to děje), ale nechápu postoj lidí, kteří si něco myslí a jsou tiše. Já se ozvu, když mi něco vadí. Nepotřebuji si vypít, abych se rozpovídal. On a další byli vedle mě den co den a místo toho, aby mi něco řekli, si jen v tichosti o mně mysleli své. A přitom už mohli vědět, že já tvrdou kritiku snesu. Stačilo se ozvat a aspoň bych věděl, na čem jsem. Ten kolega si myslel, že můj šatník je také hlavní důvod, proč nemám přítelkyni. Já si to nemyslím. Totiž, taková, které bude imponovat moje osobnost, tyto věci řešit nebude. O tom jsem přesvědčen. Bude ji přitahovat především to, kým jsem. A o takové, které v první řadě řeší vzhled a oblečení, nestojím zase já.

Otevírání soukromí

Odhalování mého soukromí bylo postupné. Určitě to nebylo tak, že jsem si jednoho dne řekl, že jdu o sobě lidem sdílet soukromé věci. Asi do velké míry k tomu přispěl i můj blog. Zkrátka, zvykl jsem si své postoje vyjadřovat veřejně. Začal jsem komentovat příspěvky, a vy jste začali vnímat, jak přemýšlím. Myslím si, že velkou roli v tom hraje i fakt, že mám svou autocenzuru nastavenou velmi nízko. Říkám, co si myslím. Takže když už jsem si zvykl na to, že se veřejně vyjadřuji, neměl jsem problém napsat i věci, které byly kontroverzní. Berte to ovšem tak, že mým cílem bylo vést debatu, ne polarizovat společnost. To je ovšem již jiné téma.

Souběžně s tím, jak jsem blogoval, se měnila i moje interakce s lidmi. Téměř tři roky působím ve vedení klubu Toastmasters Košice a chtě či nechtě jsem musel komunikovat s lidmi a řešit problémy. Ostřílel jsem se i díky podnikání. Dá se říct, že jsem odstranil asi svou největší slabinu a ještě stále napředuji. Kdyby mě moji bývalí kolegové potkali dnes, byli by velmi překvapeni, co se ze mě vyklubalo. Uvnitř jsem to ovšem pořád já, jen navenek komunikuji otevřeněji.

V čase se měníme. I u sebe pozoruji, jak se mé příspěvky rok co rok mění. V poslední době už politiku skoro nekomentuji, protože si myslím, že Facebook není vhodná platforma na takovéto diskuse a svět se mění tam venku, ne za obrazovkami mobilů a počítačů. Vidím, kolik odpadu lidé na Facebooku sdílejí a řekl jsem si, že já nechci být toho součástí. Z mé nástěnky jsem si udělal takovou oázu. Dávám tam věci, které se mi líbí a dávám je tam především pro sebe. Občas si příspěvky procházím i zpětně a když je vidím, usmívám se. Je to takový můj veřejný osobní deník.

Zdroj: Pexels, Pixabay

Uvědomuji si, že tento můj deník vidíte i vy ostatní. Ale nevadí mi to. Právě naopak, s většinou z vás jsem se osobně neviděl roky, s některými ještě nikdy. Je těžké být v kontaktu s lidmi na dálku, nefunguje to dobře. Ale tím, že píšu, komentuji, točím videa, se k tomu dokážu přiblížit. Jednak tím, že vám říkám soukromé věci, se stávám zranitelným a někdo to může vůči mně zneužít. Na druhé straně vidím, jak jinak mě berete, když se občas potkáme. Neberete mě jako cizího člověka, protože mě už tak trochu znáte. Mám pocit, že moje otevřenost mi umožnila snadněji navazovat přátelství, zda udržovat pracovní kontakty. Potvrdilo se mi to už nejednou. Zhodnotil jsem to tak, že výhody toho, že jsem vůči vám otevřený, daleko převyšují nevýhody.

Asi před půl rokem se mi ozval spolužák z výšky, Martin. Napsal mi: „Vlado, je to sranda, ty máš takový open život. Vím i o tvém vztahu…“ Martin potřeboval poradit nějaký nástroj na správu hesel a vzpomněl si na mě. Dal jsem mu odkaz na svůj článek, kde jsem téma rozebral, a pak jsme nezávazně konverzovali dál.

Nedávno jsem se zase byl podívat na bývalé kolegy z GlobalLogicu. Už podnikají a celkem se jim daří. Setkali jsme se osobně pouze jednou a jinak jsme byli v kontaktu pouze přes sociální sítě. Když jsem přišel na setkání, bylo velmi uvolněné a přátelské. Opět i díky tomu, že mě už tak trochu znali. Věděli, co dělám, čímž procházím a já jsem dokázal takto navázat osobní kontakt i s nimi a ptát se jich.

A dám vám ještě jeden příklad. V GlobalLogicu pracoval jistý Slavo. Firmou kolovaly vtípky, že Slavo ve firmě pomalu bydlí. Když odcházel, musel si téměř zavolat stěhováky. Tolik svých věcí ve firmě tehdy měl. Přestože Slava tam znal asi každý, nevím, zda jsme osobně my dva přehodili co jen jedno slovo. Ale nějakou shodou okolností jsme se stali přáteli na Facebooku. On poznal mě a já tak trochu jeho. Už jen tím, že vidím jeho příspěvky, styl humoru, a on vidí ty mé. Tak například vím, že má rád, stejně jako já, film Ukradené Vánoce. Občas jsme spolu i podiskutovali pod nějakým příspěvkem a stalo se z toho příjemné přátelství na dálku. A kdybych potřeboval poradit ohledně focení, vím, za kým jít.

Úspora času

Další věc, kterou jsem si uvědomil jako blogger, bylo, že dokážu světu zprostředkovat své názory a nemusím je říkat opakovaně. Vedeme diskusi o školním systému? Mám o tom třídílný článek. A co tak čtyřdenní pracovní týden? I o tom jsem psal… A v neposlední řadě jsem občas napsal i můj pohled na vztahy. Konec-konců s lidmi interagujeme všude kolem, nedá se tomu vyhnout, tak alespoň posunu to, co jsem se sám naučil. Je to zvláštní, ale právě moje články o vztazích vás zaujaly asi nejvíce. Ten první se jmenoval Sblížení. Byl o tom, jak jsem prošel prvním rozchodem a také o tom, jak dlouhou cestu jsem přešel od chlapce, který se bál vyjít mezi lidi až po dnes. Ten druhý se jmenoval Ztišení a byl o tom, jak jsem poznal svou životní lásku. Alespoň tak jsem to tehdy vnímal. Je zvláštní, že zatímco mnozí z vás si přečetli Ztišení, už skoro nikdo nečetl mé další blogy. V jednom z nich jsem napsal, že jsme se rozešli. A ještě i dnes si někteří myslí, že jsem ve vztahu. I toto byla pro mě lekce jak lidé fungují a že nečtou vše, co napíšu.

Zaujalo vás i moje video o podivném světě nezadaných. Přestože před kamerou tam ještě nepůsobím suverénně, téma u vás rezonovala. Až natolik, že se mi jeden divák ozval, svěřil se mi, čím si on kdysi prošel ve svém vztahu a řekl mi, jak moc se s videem ztotožnil. I kvůli takovým lidem jako on jsem rád, že své životní lekce dávám ven.

Podivný svět nezadaných

Ohleduplnost vůči druhým

Moje míra autocenzury je nízká, to však neznamená, že žádnou nemám. Velmi dobře si uvědomuji, co sdílím, o čem píšu a nikdy se nestane, že dám ven něco, co později lituji. Zvykl jsem si chodit s kůží na trh. Jsem připraven hájit si každý svůj názor a stojím si za ním. Avšak když píšu blog, ve kterém vzpomínám i někoho dalšího, to je jiné.

Jsem si vědom, že ne každému je příjemné, když se jeho osobní záležitosti propírají veřejně. Proto vždy, když píšu o někom dalším, buď změním jméno nebo oslovím toho člověka napřímo, dám mu náhled připravovaného článku a požádám ho o souhlas se zveřejněním. Rovněž je to jediný případ, kdy připouštím radikální škrty v článku. Píšu totiž o někom jiném a nechci dát ven něco, co mu ublíží. Sblížení bylo o mně, takže tam jsem se vyřádil. Ale v Ztišení jsme možná zoškrtali třetinu blogu. A stále si myslím, že je to povedené dílo a líbí se mi, že se mi podařilo přesvědčit Nely k tomu, že o sobě byla ochotna poodhalit to, co je v tom článku.

Odvrácená strana

Trochu jsem to už nastínil. Odvrácená strana je zranitelnost. Nikdy nevíte, kdo vás čte. Jednou mi jeden můj kamarád řekl, že on by takové soukromé věci nikdy o sobě nezveřejnil. Je to asi tím, že on sám se v minulosti popálil. Já však chci lidem věřit a možná i trochu naivně doufám v to, že většina z nich je uvnitř dobrá. Je to stejné jako když jsem byl ve vztahu. Šel jsem do něj naplno. Pokud s někým chci strávit celý život, nechci před ním skrývat tajemství. To raději ve vztahu nebýt, nežli žít v pavučině lží. Ano, takový postoj se mi může vymstít, ale já chci žít, ne přežívat. Pokud se moje otevřenost obrátí vůči mně, jsem na to připraven. I o tom je osobnostní růst. Co vás nezabije, to vás posílí.

Zdroj: Roman Grac, Pixabay

Žijeme v době, kdy jsou lidé za své názory onálepkováni. Nedávno jsem nasdílet video jednoho „konspirátora.“ Nesouhlasím s tím slovem. Co je ovšem podstatné, byl bych rád, aby lidé vnímali obsah. To, co chce ten člověk říct. Ne to, jak je vnímán ostatními. Každé video, které sdílím, sleduji. Každý článek, který sdílím, sám čtu. Tím, že lidé odsoudí člověka, kterého sdílím, odsuzují i mě. A přitom si častokrát ani nevyslyší, co chce říct.

Uvědomuji si také, že to, co zveřejním, bude navždy spjato s mou osobou. Rád bych měnil svět. A vím, jak snadné je navždy ztratit svou pověst a mít zavřené dveře. Vím, že světu budu prospěšnější jako někdo, co tvoří. Ne ten, co komentuje dění kolem sebe. Jak píše Paul Graham v jedné své eseji, třeba si umět vybírat své bitvy a vědět, kdy to nemá cenu.

I díky takovým esejím své názory postupně měním. Jak jsem již zmiňoval, svět se nezmění přes sociální sítě. A není to podle mě ani vhodná platforma na hluboké debaty. Stále mám své názory a stále je zpochybňuji a měním, ale již si je nechávám jen pro svůj užší okruh přátel. Asi i o tom je postupný vývoj, jakým procházím.

Kde je hranice?

Občas vtipně poznamenám, že nemám problém vám zodpovědět jakýkoliv osobní otázku, jakou se mě zeptáte. Tedy možná až na přístupové údaje k bankovnímu účtu. Do jisté míry je to pravda, sdílím dost osobní věci. Ale všimněte si, co sdílím — své názory, postoje. Občas vám ukážu, kde jsem byl na turistice. Občas se pochlubím nějakým projektem, na kterém pracuji. Ale už se nedozvíte, s kým jsem na té turistice byl, pro koho jsem ten projekt dělal, a podobně.

Turistika v okolí Pelhřimova

Většinou dávám ven fotky lesa, bez lidí. A občas zkusím jen tak ze zvědavosti udělat nějakou selfie. Ale už nedávám ven fotky, kde jsem s přáteli, protože vím, že oni si své soukromí chrání a já to respektuji.

Jednou jsem v České republice pomáhal v jedné firmě budovat automatickou výrobní linku. Připadal jsem si jako v jiném světě, tolik zážitků… první dny jsem si nesmírně užíval. A vy o tom skoro nic nevíte, protože mě požádali, abych si informace nechal pro sebe. Dohodu o mlčenlivosti jsem nepodepisoval. Ale také o tom to je, umět si určit hranice, co sdílet můžu a co už je za hranou. Uvědomte si, že i když mě teď ještě skoro nikdo nezná, to se může v průběhu pár let změnit. Umím si představit, že moje videa budou sledovat tisíce lidí. A určitě nechci, aby věděli o všem, co dělám, a kde se právě nacházím. Přesto chci, aby mě znali. Také o tom to je, najít tu tenkou hranici toho, co je přijatelné a co už ne.

A co ti ostatní?

Zeptal jsem se jednoho kamaráda, zda nemá pocit, že toho sdílím až příliš. Potvrdil mi to, co jsem si myslel. V zahraničí je zcela běžné, že lidé jsou mnohem více otevření. Zajděte občas na Twitter. My, Slováci, jsme však uzavření. Chodíme na Facebook, ale nekomentujeme, jen čteme a lajkujeme. Bojíme se o sobě něco prozradit. V takovém kontrastu může tedy moje aktivita působit opravdu jako z jiného světa. Když se ovšem podíváte na aktivitu například takového Linuse Sebastiana, známého YouTubera, tak najednou zjistíte, že takových jako já je mnoho. Linus jednou dokonce nahrál video, ve kterém asi půl hodiny vzpomínal na jeho začátky a plakal při tom. Někdo by si řekl, že ztratil veškerou mužnost. Ale lidé ocenili jeho autentičnost. Já také. Plakat se ovšem ve svých videích nechystám.

Nedávno jsem byl na kurzu o tom, jak navazovat nové romantické vztahy. Bylo to zdarma, tak proč ne? Viděl jsem, jak mladé ženy vypisovaly, že chtějí někoho poznat. Ale zároveň jsem viděl, jak na svém Facebooku nezveřejní o sobě vůbec nic. Potom melancholicky rozjímají nad tím, že o nich nikdo nemá zájem. Uvědomuji si, že Facebook není seznamka, ale když jsme všichni zavření ve svých domovech, s lidmi interagujeme většinou právě v online prostoru. A co vám řekne profil, kde jsou všechny informace skryté? Vůbec nic. Jedete dál…

A myslíte si, že v tom reálném světě je to jiné? Mám pocit, že lidé se velmi odcizili. Žijí si ve svých paralelních světech v mobilech. Když jdu kolem, vidím lidi, ale oni nevidí mě. Přitom možná stačí tak málo. Složit sluchátka, odložit telefon, dívat se kolem a začít spolu mluvit. A alespoň trochu se pootevřít světu kolem nás.

Závěr

Nečekám, že si všichni po přečtení tohoto článku zvolíte mou cestu a otevřete se světu takto razantně jako já. Ale myslím si, že i takové částečné pootevření může mít pro vás velmi pozitivní dopad. Rád se o vás něco nového dozvím, rád vás poznám. A nezapomeňte, pokud o sobě něco zveřejníte vy, máte to pod kontrolou. Pokud nezveřejníte nic, lidé si o vás mohou začít domýšlet. Zažil jsem to…

Spread the word

Keep reading