O sebevnímání

Názory autorit jsme začali považovat za svaté a zapomněli jsme vnímat naše vlastní těla.

a year ago   •   10 min read

By Vladimír Záhradník

Před pár dny jsem byl na neplánované túře s přáteli. Na Facebooku jsem zveřejnil pár pěkných fotek a zmínil jsem, že jsem byl po celou dobu jen v tričku. Viděl jsem, že tento příspěvek rozdělil mé čtenáře na dva tábory. Těch, kteří mé chování považovali za nezodpovědné, a takových, kteří se mnou tiše souhlasili. Vážím si, že jste o mě měli starosti. Považuji však za důležité zveřejnit i můj pohled a otevřít tak debatu na téma vnímání vlastního těla. Zatímco však začnu, dovolte mi začít jedním příběhem.

Den, kdy jsem ztratil jistoty

Měl jsem asi dvacet let, šel jsem si dělat řidičský průkaz, a potřeboval jsem lékařský posudek. Bral jsem to jako formalitu, do té doby jsem nikdy neměl žádné zdravotní problémy. Vysmátý jsem přišel do ordinace lékaře. V ten den tam byl postarší pán, který zastupoval. Promluvili jsme se a začal mou zdravotní prohlídku. Přišlo i na měření krevního tlaku. Do té doby jsem to neřešil, vždycky jsem měl tlak spíše nižší, 110/70 a podobně. Pan doktor se však už netvářil vysmátý. Své měření ještě jednou zopakoval a oznámil mi, že mi naměřil vysoký krevní tlak, něco kolem 160/110. V té chvíli jsem ztratil jistoty. Uvědomil jsem si, že své tělo nemám vůbec pod kontrolou. Nekouřím, nepiji, ani nadváhu nemám, a přesto toto… V té chvíli mě oblil studený pot. Když jsem šel domů, klepal jsem se. Chvíli mi trvalo zpracovat to.

Nebylo velmi na co čekat. Pan doktor mě poslal na další vyšetření — ECG, štítná žláza, krev. No a pak jsem začal léčbu. Až tehdy jsem si naplno uvědomil tu bezradnost. Na termín u specialisty čekáte měsíce a až do vyšetření máte nějak fungovat. Projevilo se to i v mém studiu na univerzitě. Prospěch se mi zhoršil, protože jsem nechodil na přednášky a neměl jsem tolik času učit se. Přesto jsem do puntíku poslouchal lékaře. Předepsali mi jeden lék… nezabral. Upravili dávkování, nepomohlo to. Dali mi další lék, také nic.

Jednou jsem přišel na kontrolu za svým obvodním lékařem a na rovinu jsem se ho zeptal: „Pane doktore, což může být příčina, že mám vysoký krevní tlak?“ Jasnou odpověď jsem však nedostal. Tehdy jsem si uvědomil, že lékaři nejsou všemocní a že sami jen zkoušejí. A také to, že nehledají příčinu mých problémů, ale jen hasí následky. Ten krevní tlak byl určitě něčím způsoben, ale jejich jediná starost byla snížit ho. Ne zjistit, proč ho mám vysoký. Navíc z těch léků jsem se cítil ještě hůře. Měl jsem srdeční arytmii. Všímal jsem si to hlavně při běhu.

Pana doktora jsem se zeptal: „Jak dlouho budu muset brát ty léky?“ Odpověděl: „Nuže, možná i celý život.“

Chvíli jsem to vstřebával, ale řekl jsem si, že já nebudu žádný pokusný králík, který bude hltat tabletky a dávat svůj život do rukou lidem, kteří sami nevědí, co je se mnou. Řekl jsem si, že se z toho dostanu a že budu hledat způsoby, jak krevní tlak snížit. Bez léků. Ano, plně jsem si uvědomoval, že možná hazarduji se svým životem. Ale zpětně to vidím jinak. Hazard je bezvýhradně svěřit své tělo do rukou jiných. Aniž jsem nad tím měl alespoň nějakou kontrolu. Začal jsem více vnímat své tělo. Od té doby prošlo asi třináct let.

Zpočátku to bylo těžké. Sehnal jsem si tlakoměr a měřil jsem si tlak několikrát denně. Postupně jsem to dělal méně a méně. Dnes si ho měřím už jen příležitostně. Své tělo beru za svou svatyni. Starám se o něj. Netvrdím, že nejlépe jak to umím, ale určitě ne špatně. Hlavní však je, že já mám nad svým zdravím poslední slovo a já rozhoduji, co udělám.

Z období těchto lékařských vyšetření jsem si odnesl syndrom bílých plášťů. Zvykl jsem být nervózní už jen při pomyšlení, že mám jít na lékařskou kontrolu. A tak trochu i z toho, co mi lékař řekne, jak hazarduji se svým životem. Dnes mi taková prohlídka stále není příjemná, ale už mám na to jiný pohled. Lékař mi může říci co jen chce. Já dobře vím, co dělám, a svůj život mám ve svých rukou. Naučil jsem se přijmout zodpovědnost za své činy a lékařské autority vnímám už jen jako poradní hlas, ne jako jediný zdroj pravdy.

Když jsem se poprvé setkal s mým kamarádem Erikem, byli jsme dva cizí lidé na železniční stanici. Dali jsme se do řeči a rychle jsme našli společné téma. Prošel si podobnou cestou jako já. I on se léčil na vysoký krevní tlak a stejně jako já vysadil léky. Oba jsme začali zkoumat na vlastní pěst. A oběma nám to vydrželo až dodnes.

Já a otužování

Otužování nikdy nebylo mým cílem, spíše vedlejším produktem. Vím, že jsou lidé, kteří se chodí otužovat do jezer, a samozřejmě jsem slyšel io Wim Hofovi. Neměl jsem však potřebu jít podle nějaké metody. A přišlo mi, že je kolem ní až příliš velký povyk. A řeknu vám, co se mi na tom nelíbí. Wim Hof ​​to mohl myslet dobře a ukázal lidem něco, co u něj fungovalo. Ale stala se z toho taková komerční záležitost, jako návštěva Disneylandu. Byly zavedeni certifikovaní trenéři, dělají se různé placené workshopy. A hlavně, tato metoda láká přesně ty lidi, kteří potřebují jakousi autoritu, která jim řekne, co mají dělat a jak to mají dělat. Já jsem svá vlastní autorita a taková obchodní metoda mě vůbec neláká, i když nepopírám, že funguje. Já chci sám znát své tělo, nechci mít obrázkový návod, jak vidí mé tělo někdo jiný.

Je to už nějaký čas, co chodíme s kamarády pravidelně ven. Jednou či dvakrát do týdne. Zpočátku jsem chodil v tričku, později jsem si vzal na tričko ještě podzimní větrovku. Občas ještě i svetr. Tím, že jsme chodili pravidelně, moje tělo se jaksi samo začalo adaptovat na nižší teploty. V téže podzimní větrovce a tričku jsem chodil, i když bylo venku -10 stupňů Celsia a foukal mrazivý vítr. Tím, že se však tělo adaptovalo postupně, zvládalo to dobře. Nejvíce si pamatuji omrzlé ruce a tvář. Ale jinak nic zvláštního. Myslím, že kdybych nechodil na pravidelné procházky celou zimu, tělo by nárazově výlet v takové zimě nezvládlo tak dobře. Jenže já byl až překvapen, jak v pohodě jsem to zvládal. Zimní výlety na Sigord, jen za měsíčního svitu, považuji za jedny z nejkrásnějších a nejzapamatovatelnějších výletů vůbec. I díky tomu otužování.

Po zimě

Zima skončila, ale my na naše výlety chodíme stále. Akorát už pomalu nepotřebuji nosit větrovku. Uvědomil jsem si, že moje tělo si zvyklo na chlad natolik, že pokud někdo nosí větrovku, mně stačí svetr. A pokud někdo nosí svetr, mně stačí tričko. A ne, necítím, že tělo trpí. Je to takový příjemný, svěží pocit. Jeden z projevů zimy je husí kůže. Tehdy tělo signalizuje, že už je špatně. Já však žádné takové projevy nemívám, protože se tělo přizpůsobilo.

Výlet na Zbojnícký hrad

Před pár dny jsme se spontánně dohodli s bratrem a kamarádem, že půjdeme na menší výlet do nedaleké vesnice za městem. Odhadoval jsem, že nebudeme ven déle než dvě-tři hodiny. Venku bylo dostatečně teplo na to, že jsem šel jen v tričku. Bylo krásně. Když jsme přišli do Ruské Nové Vsi, řekli jsme si, že vyběhneme i na nedaleký hrad. V této chvíli jsem vyhodnocoval rizika. Nebýt zimních výletů, zřejmě bych to tam otočil a vrátil se. Měl jsem však už představu, co moje tělo zvládne a po zvážení jsem se rozhodl pokračovat v cestě.

Nádherné zelené pole

Na hrad jsme vyběhli těsně před západem slunce. Stihl jsem si vychutnat ten nádherný pohled. A ještě víc jsem si užíval, že zatímco všichni kolem mě jsou ve větrovkách, já tam běhám jenom v tričku. Je to zvláštní pocit, ale příjemný. Při sestupu však již začala teplota pomaličku klesat. Slunce zapadlo a venku bylo kolem 7 stupňů. Stále to však byl příjemný svěží pocit.

Teploměr ukazuje 7°C

Kdybych stál na místě, asi by to byl problém. Ale moje tělo se hýbalo. A tak jsem žádnou větší zimu nepociťoval. Kolem půl deváté večer mi sice byla trochu větší zima, stále jsem však neměl husí kůži a bylo mi příjemně. Nemůžu říct, že jsem tam nějak trpěl. Právě naopak, zase mám další nezapomenutelný zážitek. Domů jsme přišli kolem deváté večer. Navečeřel jsem se, odpočinul si, a dobře se vyspal.

Ano, přiznávám, občas se může stát, že něco přepálím. Jsem jen člověk. Riziko však beru jako součást mého života. Žiju!

Starosti

Na další den mi psalo pár lidí, že o mě měli starosti. Vážím si, že jim nejsem lhostejný. Ale právě zde jsem si začal uvědomovat ten rozpor mezi námi. Umím se vcítit do kůže někoho jiného. Pokud bych byl ten, který čte o nějakém Vladovi, který chodí v zimě jen v tričku, a když já jsem zvyklý chodit v teplých kabátech, nedokážu si představit, že ten Vlado je při smyslech. Jak se říká: „Podle sebe soudím tebe.“ Ti, kteří se o mě báli, však neprošli tím, co já. V té zimě venku nebyli, nechodili na pravidelné noční procházky. Nevědí jaké to je být tam venku. Jen si to myslí a posuzují to podle jejich vlastních zkušeností. Jistě, jim by byla zima a báli by se o život, takže hned jim napadne, že u jiných to je přece stejně. A právě zde si myslím, že to není pravda. Převládá subjektivní vnímání.

Velmi podobné to bylo, i když jsem před časem psal o tom, jak zkouším ledové sprchy. Opět se ozvali někteří moji přátelé, že ať neexperimentuji na vlastní pěst, ale ať zkouším pod dohledem odborníků a nějaké ověřené metody. I zde však jde o subjektivní vnímání z pohledu čtenáře. A ten posuzuje podle sebe.

Sebevnímání

Všiml jsem si však ještě jednu věc. Ti, kteří neměli zdravotní problémy a neprošli si s lékaři tím, co já, mají úplnou důvěru k lékařským autoritám. Mají pocit, že neuposlechnout je znamená automaticky riziko. Netvrdím, že tomu tak není, ale moje vnímání je již mnohem širší. Naučil jsem se vnímat své tělo. Pokud se vyházím na obličeji, zjišťuji, proč. Zkouším změnit stravu… Pokud pociťuji únavu, opět zkoumám, co je za tím. Učím se vnímat sama sebe. Většina lidí své tělo nevnímá. Pokud jim něco je, svěří svůj život do rukou lékařů. Bez výhrad.

Když přišel covid, naše autority začali dobře. O viru jsme nevěděli nic, tak jsme uzavřeli zemi, což nám dalo čas. Ovšem to, co přišlo potom, se již zcela vymklo zdravému rozumu. Ten virus tady je a bude, ale řešení, které zavedly autority, jsou podle mě devastační. Důsledky uvidíme možná o rok-dva, ale přijde to… Čekal jsem, že budeme pracovat na tom, jak posílit imunitu a budeme hledat způsoby, aby většina obyvatel měla lehký průběh nemoci. Namísto toho jsme tu uzavřeli celou zemi s nejistým plánem jak dál.

Ti, kteří jsou zvyklí svěřovat své životy autoritám, se podvolili. A mnozí žili v strachu. Já jsem se nebál. Věděl jsem, že jednou se pravděpodobně i tak nakazím. A soustředil jsem se na to, abych byl v psychické pohodě a co nejvíce fit. Abych nemoc zvládal co nejlépe. Doktor Bukovský, jehož mnozí označují za konspirátora, měl mnoho videí, kde udělal kus kvalitní práce. Dal dohromady studie z prestižních univerzit a všechny doložil v odkazech pod videem. Mimo jiné tvrdí, že lidé s nadváhou mají statisticky větší šanci, že průběh onemocnění bude těžší. Na každém kile záleží. Já jsem od začátku epidemie zhubl asi osm kilo. Protože vyhodnocuji dostupná data a dělám rozhodnutí autonomně.

Mnozí se však spoléhají na ty, kteří nám tu vládnou, a nedělají nic proto, aby se připravili na onemocnění co nejlépe. Někteří z těch, kteří byli pohoršeni z toho, že jsem chodil v tričku, jsou obézní a nic s tím nedělají. A já se ptám: „Kdo riskuje víc? Já nebo oni?“

Strach z autorit, strach z odpovědnosti

Myslím si, že poslech autorit je pro většinu lidí přirozené. Není běžné jít proti proudu, dělat si věci podle sebe. Myslet si, že když jim věří bezvýhradně ostatní, asi je to tak správně, je chyba. Kdysi lékaři léčili například pouštěním žilou. Přeřezali žílu a nechali odtéct krev do misky. Prý tak z těla odejde to špatné. Dnes se nad tím už jen usmíváme. Ale neuvědomujeme si, že ani dnešní lékaři nejsou všemocní a častokrát i oni jen hádají, dle svého omezeného vnímání světa. Takto o sto let se možná budou naši potomci dívat i na ně.

Pod autoritami však myslím i politiky. Mnozí z vás si uvědomují, že některá nařízení, například zákaz vycházení po osmé, když nikdo není venku, nedávají smysl. Ale nic s tím neděláte. Proč? Myslím, že proto, že mnozí máte strach. Bojíte se, že vás bude vidět a že na vás budou lidé ukazovat prstem. Chcete být ve svém pohodlí a neuvědomujete si, že každým dnem ztrácíte více a více ze svých svobod.

Já jsem se naučil převzít za sebe zodpovědnost. Nesmyslné nařízení ignoruji a kdyby mě konfrontovala policie, jsem na to duševně připraven. Zatímco většina z vás se rok pomalu nehýbala, prožívali jste ve svých bytech a domech, já jsem ve velmi dobré formě. Netrpím úzkostí, moje tělo je vysportované, dýchám čerstvý vzduch. A žiji si svůj život.

Závěr

Tímto příspěvkem vám nechci říkat, jak máte vy žít své životy. Chtěl bych však, abyste začali vnímat situace i z druhé strany. A abyste si začali uvědomovat, že věci nejsou černobílé. A pokud vás zaujalo to, jak se učím vnímat své tělo, směle do toho. Je to zajímavá cesta. Rád s vámi o těchto věcech budu diskutovat, nebojte se ptát.

Spread the word

Keep reading