Podivný svět nezadaných

Vedle covidu nám zuří epidemie nezadaných. Co je za tím?

a year ago   •   15 min read

By Vladimír Záhradník
Zdroj: James Wheeler, Pixabay

Předmluva, 24.6.2021

Už déle se zabývám otázkou, proč je tolik lidí z mého nejbližšího okolí nezadaných, včetně mě. Nápad napsat o tom jsem měl už dříve. Rozhodl jsem se však zjistit, jak to vypadá mimo mé nejužší sociální bubliny a požádal jsem své přátele na Facebooku, aby mi vyplnili stručnou anketu. Ptal jsem se jich, jak se seznámili se svým nynějším přítelem nebo přítelkyní, případně zda jsou nezadaní. Výsledky mě dost překvapily, protože nezadaní jsme tam byli jen tři z 35 lidí. Tehdy jsem si uvědomil, že i když problém nezadaných tady je, zdaleka se netýká až tak mnoho lidí jako jsem si myslel. Tedy alespoň na Slovensku. Ve Spojených státech amerických, odkud čerpám mnoho dat, to vypadá o poznání hůře.

Blog jsem napsal už v květnu, ale nevěděl jsem, co s ním. Uvědomuji si, že data a postřehy, které jsem sesbíral, se dají interpretovat různě. A protože jde o citlivé téma, mnohé tím mohu urazit. Nestojí mi to za to.

Lidem jsem však řekl, že ty data z ankety potřebuji k novému blogu. Oni mi anketu s důvěrou vyplnili a já jsem jim nechtěl zůstat dlužen. Zasloužili si minimálně znát to, jak dopadla. Nahrál jsem tedy video se stejným názvem jako má tento blog, ale kde jsem nerýpal do živého. Tedy ne až tak moc, možná v náznacích. Jen dodám, že podle analýzy je to moje nejúspěšnější video vůbec. Vztahy jsou zkrátka vděčné téma.

Podivný svět nezadaných

Zjistil jsem však, že mě baví o těchto tématech psát a mluvit. Když se budu na svá videa a články dívat s odstupem, uvidím svůj odraz doby a to, jak jsem se v čase měnil. Myslím si proto, že tento blog má smysl zveřejnit.

Podivný svět nezadaných

Už dříve jsem si uvědomil jednu věc. Nejen, že já sám jsem nezadaný. Ale nezadaných je i většina mých mužských kamarádů. A když říkám většina, myslím tím asi tak 90 procent. Jistě, možná si řeknete, že to není reprezentativní vzorek, a máte pravdu. Nicméně jistý trend už z toho můžeme odpozorovat.

Všichni jsme relativně mladí, mezi 29-40 lety, vzdělaní, slušně finančně zabezpečení. (Subjektivně) žádný z nás není vysloveně ošklivý, smysl pro humor nám také nechybí, a dokážeme mluvit téměř o čemkoli. Nepochybuji o tom, že před takovými patnácti lety by byla většina z nás zadaných, ne-li rovnou ženatých. Dnes je však situace taková, že ve vztahu nejsme. Někteří alespoň vzpomínáme na to, co bylo. Myslím si, že podobně jsou na tom i ženy. Co se stalo, že jsme se jako společnost dostali do takové situace?

O důvodech by se asi daly napsat celé knihy. Neustále například poslouchám o tom, jak je důležité dobře se oblékat. O tom, co je to „dobře,“ by se daly vést sáhodlouhé debaty. Nicméně problém, který vidím já, tomuto všemu předchází. Dnes je problém vůbec se s někým seznámit.

Better Bachelor: O mužské atraktivitě

Jak to bylo kdysi?

O době minulé by se dalo napsat mnoho negativního, ale z vyprávění mám pocit, že lidé měli k sobě blíž. Neexistoval Internet, televize vysílala jen pár hodin do dne. Lidé spolu komunikovali a znali se. No schválně, kolik z vás znáte alespoň své sousedy v paneláku?

V úplných počátcích začali spolu muži a ženy vytvářet sňatky z čistě praktických důvodů. Sedláci se starali o dobytek, půdu, a tím, že založili rodinu a měli děti, si zajistili to, že jim s tím měl kdo pomoci. A takto to pokračovalo velmi dlouho. Koncept lásky, jaký známe dnes z romantických filmů, není starší než sto let.

Sňatky z rozumu fungovaly dlouho. Na vesnicích to takto fungovalo ještě před takovými třiceti lety. Moje teta mi vyprávěla, jak jednou v neděli přišel do našeho rodičovského domu otec se synem ze sousední vesnice. Chlapec měl už nějakých 29 let, nuže patřilo se jej oženit. Přišli a požádali mého dědu o ruku mé tety. Děda měl však svůj rozum a na tu dobu byl dost pokrokový. Řekl: „Květa je ještě mladá, stále studuje. Na vdávání má čas.“ Šli tedy po svém a později pochodili někde v sousední vesnici.

Společnost se začala transformovat. Na manželství z rozumu už postupně přestal být důvod. Znám však jiné příběhy… Jak šli chlapci a dívky do táboráku, zpívali si trampské písně, a seznamovali se. Nebo fičeli na diskotékách… Co tím chci říct, je, že příležitostí někoho potkat jste měli hodně. A myslím si, že i nároky, jaké jsme na sebe kladli, byly menší. Na ocet tak zbyly jen ti, kteří to sami chtěli.

Doba individualismu

S pádem železné opony a otevřením hranic k nám nezačalo pronikat jen to dobré, ale i to špatné. Společnosti začal vládnout konzum, postupně k nám přicházeli nadnárodní společnosti a lidé si začali budovat kariéry. Najednou to už nebylo o nás, ale o MNĚ. Začali z nás být individualisté.

Jsem rád, že žijeme v stále jakžtakž svobodné společnosti, v níž, pokud jste šikovní, si dokážete plnit sny. Ale takový způsob života si zákonitě vezme svou daň. Naše společnost se změnila k horšímu. Z vlastní zkušenosti vím, jaké je dnes obtížné budovat lokální komunity. Naše vazby jsou přetrhané skrz-naskrz. A často i v našich rodinách.

Svůj vliv v této transformaci hrají i masmédia a Internet. V televizi neustále vidíme různé reality show, které nám dávají vzory. Svatba na první pohled je jen jeden z příkladů. Můj kamarád, Erik, udělal mimochodem brilantní analýzu této show. Influenceri také mají obrovský vliv. Lidé se je snaží napodobovat a přebírají jejich vzorce chování. Takto by se dalo pokračovat.

A nakonec se zde razí kult dokonalosti. Každý je nejlepší a zaslouží si pro sebe to nejlepší. Zákonitě tak mají mnozí z nás nafouknuté ega a nejsou schopni uspokojit se s někým, kdo je pod jejich úroveň. Vždyť mají přece navíc.

Doba specializace

Vystudoval jsem gymnázium. Ve třídě jsme byli chlapci a dívky zastoupeni rovnoměrně. Tehdy jsem však na vztahy vůbec nemyslel. No od vysoké školy jsem se začal pohybovat v převážně mužském kolektivu a trvá to dodnes. Vystudoval jsem Telekomunikace, v ročníku jsme měli dvě dívky na asi 70 studentů. Nastoupil jsem do své první firmy, tam bylo možná 10 procent dívek (a možná přeháním). Postupně jsem prošel dalšími… No všude to bylo skoro stejné. Kolegů jsem měl vždy násobně více než kolegyň. A když je výrazný přetlak mužů, ženy si zákonitě mohou vybírat. Není to rovný boj. Druhý problém je ten, že pokud i máte vztah na pracovišti a ten skončí, najednou vídáte svou bývalou každý den v práci. I proto jsem nikdy do vztahu s kolegyní nešel. (Poznámka: Zde krásně vidíte, jak se názory mění v čase. Dnes bych to už zkusil. Ale minulost nezměníme, tak se z ní je třeba alespoň poučit.)

Vedle toho, jak se dnes úzce specializujeme, se dalo čekat, že muži a ženy budou zastoupeni nerovnoměrně. I když všude slyšíme, že muži a ženy jsou stejní, úplně to není pravda. Každý z nás má jisté preference k tomu, co ho baví. Není náhoda, že ve školství a zdravotnictví je tak mnoho žen… stejně jako není náhoda, že většina programátorů jsou muži. Tím nechci říci, že ženy toto povolání vykonávat nemohou. Mohou a také to dělají, ale tak jako já nepůjdu dělat sestřičku, protože mi to není blízké, většina žen má tendenci dělat povolání, při kterém přicházejí do kontaktu s lidmi. Takže vznikají pracovní prostředí s výrazným nepoměrem mužů a žen.

Doba #METOO

Sexuální obtěžování je reálné. Ale to, co se z toho pojmu za ta léta stalo, nabralo obludné rozměry. Ve Spojených státech amerických to zašlo až tak daleko, že muži se bojí mentorovat ženy, protože stačí jedno křivé slovo, a mají po kariéře. Vítězem není nikdo. Pouze poražení. #METOO hnutí věci dohnalo až do takového extrému, že dnes už dokážete zničit kariéru i bez důkazů. A pokud se i později ukáže, že si protistrana věci vymyslela, nic to nemění. Narážím například na křivé obvinění na adresu Johnnyho Deppa.

Kdysi jste mohli slečnu oslovit jen tak na ulici a mohlo z toho vzniknout něco hezkého. Dnes nevíte, na čem jste. A proto jsme od toho jako společnost ustoupili. Přitom takové seznámení je zcela přirozené.

Příběh Johnnyho Deppa

Doba feminismu

Zpočátku začal feminismus, tedy boj za práva žen, nevinně. Ženy chtěly právem svou rovnoprávnost s muži. I zde jsme však zašli příliš daleko. Dnes už je doba, kdy si toto hnutí uzurpuje práva mužů. Mnohé firmy začínají zavádět kvóty na vyvážený podíl mužů a žen. Dosazují ženy na vysoké řídící pozice nebo do správní rady, jen aby měli zastoupeny ženy.

Jenom drobná odbočka. Já jsem zastánce meritokracie, čili jsem za to dát stejnou příležitost všem a ať se ukáže, kdo má na danou pozici největší talent a předpoklady. Neřeším, zda jsou to muži, ženy, Afroameričané, běloši, Asiaté.

Reklamy zesměšňují muže a hovoří o jakési „toxickej maskulinitě.“ A takto ještě více polarizují společnost. Z poměru lajků a dislajků ve videu níže je to zřejmé.

We Believe: The Best Men Can Be | Gillette (Short Film)

Mnohé státní instituce protežují ženy — například v USA jsou děti téměř v 90 procentech případů při rozvodu svěřeny do opatrovnictví matky. Třešničkou na dortu jsou školy, především univerzity. Pozakladali různé pochybné obory, jako genderové studie, jejichž absolventi šíří tuto, dovolím si říct, už pokřivenou ideologii dál. Mnozí absolventi končí jako bloggeři či novináři a píší články, které čtou obrovské masy lidí. Nebo píší scénáře do filmů a seriálů…

Nový James Bond bojuje s „toxickou maskulinitou“
A nový Indiana Jones také.

Běžní lidé si už také všimli, že ty filmy a seriály jistou agendu protlačují. Ale neuvědomují si, že je to ovlivňuje. I když možná jen podvědomě. Lidé přebírají vzorce chování, které vidí kolem sebe.

I když tento odstavec vypadá trochu pesimisticky, zkusím ho trochu vyvážit. Tyto extrémy vnímám především v USA. Myslím si, že i když u nás tyto trendy postupně přicházejí, fungujeme stále relativně v pohodě. Stále je u nás, na Slovensku, snažší potkat někoho, kdo má zdravý pohled na svět. Kdybych to takto neviděl, nepíšu tento text.

Doba užívání si života

Zatímco v minulosti bylo běžné zakládat rodiny už po dvacítce, dnes s tím jaksi všichni čekají. Vždyť třeba si prý ten život nejprve užít. Nezávazné vztahy, hodně cestování, Erasmus, zábava. Já takto nastavený nejsem. Myslím, že umím vést dobrý život i s rodinou po boku. Vše je jen otázka priorit a plánování. Věřím, že to takto nevidím jenom já, ale mám pocit, že jsem v menšině.

Kde někoho potkat?

Táboráky už nemáme, diskotéky (asi) také ne. Minule známí kamarádovi řekli, že ať jde na diskotéku, tam někoho potká… I on mi potvrdil, že dnes je to jiné.

Na diskotéky jsem nechodil, zato v hudebních klubech jsem byl někdy i dvakrát do týdne. Hudba je tam dnes tak nahlas, že jsem si musel koupit špunty do uší pro muzikanty. Nezničím si přece sluch. Takže první problém je, že v tom hluku se nedá mluvit. Druhý problém je, že dnes se do klubů lidé nechodí seznamovat. Častokrát tam chodí páry. Občas skupinky kamarádů/kamarádek, ale na seznamování na koncertě nikdo z nich nemyslí.

Hledání podle společných zájmů

Seznamce jsem se dosud vyhýbal. Níže vám řeknu proč… Líbí se mi, že se lidé poznají jen tak, organicky. Setkají se, poznají, zamilují… Uvědomuji si, že pro dlouhodobý vztah je důležité mít i společné zájmy. Zkoušel jsem to tedy takto: pokud hledám slečnu, což má podobné zájmy jako já, bude chodit na podobná místa jako já. Takže pokud mě baví vaření, půjdu na kurz vaření, a je možné, že tam potkám i nějakou slečnu. Tento přístup funguje. Důkazem je, že jsem v Toastmasters poznal svou bývalou přítelkyni, Nely. Ovšem pokud vás zajímají příliš okrajové koníčky, i těch lidí, které takto poznáte, je relativně málo.

Online seznamka

Představte si nekonečný seznam příspěvků na Facebooku. Takto nějak vnímám seznamku. Velká databáze lidí a přirozená tendence být vybíravý a hledat stále lepší a lepší. Pokud máte jiné zkušenosti, rád se o nich dozvím. Ale přijde mi to, že prvotní filtr na seznamce je fotka. Takže bez toho, abychom si o člověku něco vůbec stihli přečíst, hledáme dál. Platí to pro muže i ženy. Zašlo to tak daleko, že dnes najdete články o tom, jak se vyfotit na seznamku, abyste zaujali. Pozlátko, ne obsah. Zároveň hledáte doslova jehlu v kupce jehel. Některé seznamky sice píší, že dohazují lidi dohromady podle jakéhosi testu kompatibility, ale v praxi to ne vždy funguje. Kamarád vzpomínal, jak mu jedna placená seznamka nabízela jen podivné shody a když měl filtr pro ženy z okolí Prešova a Košic, bylo tam těch žen tehdy málo.

Online seznamka So Syncd

Já mám podobnou zkušenost. Registroval jsem se v seznamce So Syncd. Párují lidi podle typu osobnosti. Řekl jsem si, že proč ne? Dávalo mi to smysl. Akorát, že v celé Evropě jsem byl asi jediný klient. Nabízelo mi to slečny z Kanady a USA. Nápad dobrý, ale bez lidí je to o ničem.

Rande naslepo

Nedávno vyzkoušel můj bratranec rande naslepo. Řekl, že to byla zajímavá zkušenost. Dopředu netušíš, co tě čeká, zda si budete rozumět a tak… Asi je to však jen o zvyku. (Poznámka: Dnes, koncem června, už víme, jak to dopadlo. S jeho přítelkyní, Lenkou, si velmi dobře rozumí a říká mi, že má pocit, jako by se znali mnohem déle. Já se z jejich vztahu také těším.)

I díky Toastmasters jsem se s lidmi ostřílel již natolik, že bych si na rande naslepo troufl také. Jen netuším, jak na to. Hlavně teď, když se mnohem více izolujeme kvůli covidu.

Koučové přes vztahy

Tuto dnešní dobu už jen podtrhuje nástup různých koučů, kteří radí, jak se seznámit. A také koučů, kteří radí mužům, jak vůbec oslovit ženy. To jsme to dopracovali… Vznikají i knihy, například o tom, jak přistupovat k oslovení žen jako ke hře. To proto, abychom nebrali odmítnutí příliš osobně. Kdysi jsme žádné kouče nepotřebovali, protože nikdo nebral vztahy tak vážně a nikdo neměl takové šíleně vysoké, někdy až nereálné nároky.

COVID-19 a nekončící lockdown

Pokud jsem si před covidom myslel, že seznámit se je těžké, nyní je to jen horší. Lidé zalezli do svých domovů. Když chodíme s kamarády po venku, častokrát si připadáme jako na nějakém opuštěném ostrově. Kromě pár běžců a pejskařů nikde nikdo. Zbývá jen doufat, že se věci alespoň trochu přiblíží stavu před rokem. Důsledky jsou již nyní strašné. Lidé trpí depresemi a stoupá odběr léků na psychiku.

Důsledky

Zatímco dosud jsem popisoval, jak vnímám problém navazování vztahů, nyní bych rád zmínil, jaké to má důsledky. Představte si nůžky, které se rozevírají, stále více a více. Na jednom konci jsou ženy, na druhém muži. Vzdalujeme se.

Důsledky už začínáme vidět. Na Slovensku za uplynulý rok zemřelo více lidí než se narodilo. V západním světě je to podobné. A v důsledku této rozpolcenosti začínají vznikat nové ideové směry. Jeden vám teď představím.

Muži, kteří si jdou svou cestou (MGTOW)

V některých článcích jsem zachytil, že jde o hnutí. Něco však o tom vím. Podle mě jde o ideologii. Podstata je taková: muži si začínají uvědomovat, jakou nerovnou hru by měli hrát. 80 procent žen touží po horních 20 procentech mužů, mnohé ženy mají nereálné představy o partnerovi. Aby si našli partnerky, potřebují dobře vypadat, dobře vydělávat, dobře se oblékat, mít zajímavé koníčky… A pokud budou mít štěstí, najdou si partnerku. Lidé z MGTOW komunity jsou velmi dobří ve statistikách a v zdůvodňování, jak něco (ne)funguje. Vědí, že pokud si chtějí najít partnerku, musí pro to udělat relativně dost. A oprávněně si kladou otázku, co tím získají… Sex? Přátelství? Společnost? Došlo jim, že většinu svých potřeb si dokáží zajistit i bez partnerky a žít šťastný život. Namísto ženy si najdou přátele, koníčky, koupí si psa… Stačí jim mnohem méně peněz, neboť žijí sami. Pracují tedy mnohem méně, jsou finančně zabezpečení, a nejsou odkázáni dělat práci, která je nebaví. S manželkou a dětmi to je o dost těžší, i když tam kde je vůle, je i cesta.

Mnozí muži, kteří skončili v MGTOW, jsou rozvedení. Ztratili všechno. Ženu, děti, dům, finance. A uchylují se k tomuto řešení. Chtějí si jen žít svůj život.

Osobně vnímám MGTOW jako důsledek toho, co se děje, ne příčinu. Ti muži byli k tomu domáčknutí společností. Nemyslím si, že je to naprosto zdravý přístup. A víte co je zajímavé? Ani oni. Vědí, že pro společnost je MGTOW jako celek škodlivé, ale pro ně je podstatné, aby si užili svůj život nejlépe jak umí. A v tomto se s nimi shodují. Ne všichni MGTOW muži se odstřihli od společnosti. Někteří ještě randí, ale žádný z nich nechce vstupovat do dlouhodobého vztahu, případně manželství.

Je mi však sympatické to, že si jako svůj cíl nekladou hledání partnerky za každou cenu a že všechno jejich snažení není zaměřeno jen na to. Raději využijí čas na to, aby zlepšili sami sebe. Cvičí, hodně čtou, budují kariéry, podnikají, sdílejí své myšlenky s ostatními, například přes YouTube a podobně. A v tomto se s nimi shodují i ​​já. Nedávno jsem přehodnocoval, jak si představuji svůj vztah v budoucnu. Začal jsem razit přesvědčení, že člověk by měl pevně stát na více nohou. Pokud žijí ve vztahu jen muž, žena a případně děti, když se vztah pokazí, oba procházejí obrovským traumatem, protože ztratili jeden z jejich hlavních pilířů.

Já dlouhodobě funguji tak, že mám množství přátel, velkou rodinu a hlavně množství aktivit. Vím co chci, mám svou cestu, svou vizi, a té věnuji své snažení. Pokud tím zaujmu nějakou slečnu a ráda ji se mnou bude sdílet, potěším se. Přirovnejme to ke vlaku… Já jsem vlak, směřuji ke svým cílům. Pokud najdu přítelkyni, kterou tyto cíle zaujmou, nastoupí do mého vlaku. A kdyby se ukázalo, že nenacházíme shodu, z vlaku později vystoupí. Ale já mám stále svůj cíl, svou vizi, své zázemí — přátele a rodinu. Kdybych cíle změnil a podřídil někomu jinému, při rozchodu by se mi zhroutil svět.

(Poznámka: Můj bratranec říká, že když se ocitnete ve vztahu, mnohé priority se vám změní. Možná má zčásti pravdu, ale vím, že i tehdy budu mít svou vizi a budu ji chtít naplňovat. Je to v mém nitru, jsem to zkrátka já.)

Myslím si, že je správné, když lidé mají své vize. A věřím, že dokážu najít někoho, kdo je bude se mnou sdílet. A že já budu sdílet vize své přítelkyně. Hledáte přece vztah na celý život. V tomto si musíte rozumět.

Cat Ladies

Na opačném protipólu MGTOW jsou ženy, které dostaly přezdívku „cat ladies.“ Je to proto, že zpočátku si užívali život, a někdy, když se už blížili k čtyřicítce, si usmysleli, že by bylo fajn se i usadit. V takovém věku je však těžké najít si partnera, hlavně pro ženu. Ovlivněny tím, co jsem popsal výše, mají některé z nich i v tomto věku stále příliš vysoké nároky na své partnery. V důsledku toho žijí samy, nebo se svými kočkami. Proto to pojmenování.

Co s tím?

Žádné extrémy nejsou dobré. Bohužel, dnes je vidíme všude, kam se podíváme. Globální řešení tohoto problému v této chvíli nevidím. Na to jsem příliš malinký. A co se mě týče, zkusím využít poznatky, které mám, a alespoň se pokusit najít někoho, s kým si budu rozumět a s kým založím rodinu. Uvědomuji si, že štěstí vychází především z mého nitra, ale žena ví přinést něco nového do mého světa. A věřím, že já jí také. Jdou těžké časy a líbilo by se mi procházet nimi s někým. Avšak když se tak nestane, život jde dál. Prozatím zkusím mít oči otevřené a uvidím, jestli najdu nějaké příležitosti najít vztah. A i nadále budu pracovat na sobě a na své vizi. To je to, co mě definuje, co mě naplňuje, a především, co mě baví.

I když tento text mohl vyznít trochu pesimisticky, nezapomínejme, že budoucnost stále není napsána. Všechno můžeme stále změnit. Začněme například tím, že přehodnotíme naše vlastní chování a hodnoty. Já už v tom mám jasno a vím, že jsem k tomu pár blízkých inspiroval. Rád s vámi o tom budu vést debatu a umím vás i nasměrovat, pokud o to budete stát.

Přeji nám zářivou budoucnost s někým, s kým si budeme rozumět. Život máme jenom jeden.

Spread the word

Keep reading