Povrchnost naše každodenní

Jsme na tom mnohem hůře, než jsem si myslel.

10 months ago   •   4 min read

By Vladimír Záhradník
Zdroj: Werner Heiber, Pixabay

Když jsem asi před měsícem napsal příspěvek o povrchnosti a síle prvního dojmu, ani jsem netušil, že jsem narazil jen na povrch ledovce.

V posledních dnech se ke mně dostalo několik postřehů, které se mi neposlouchali snadno. Zásadně mění můj pohled na lidi kolem mě a chvíli mi potrvá je zpracovat. Možná jste si všimli, že už pár dní jste ode mě neviděli nové video. Nuže, nedokážu se usmívat, když uvnitř cítím smutek. Ale pojďme pěkně popořadě…

Ve svém blogu Hranice mého soukromí jsem vyprávěl o tom, jak jsem se po letech dozvěděl, co si o mně mysleli moji bývalí kolegové. Řešili mé oblečení, jen tak srandovali, že jsem gay… Před pár dny se ke mně dostaly další střípky. Jednou, když jsem tam ještě pracoval, jsem jim mezi řečí odhalil, jaká je moje vysněná žena. Vím, že taková neexistuje, ale snít třeba. Je jí Anna ze Zelených vršků. Introvertka, snílek s hlavou v oblacích, ale i průbojná a ctižádostivá, která si své řekne. A navíc zrzka — měla přezdívku mrkev.

Anna ze Zelených vršků

O takových osobních věcech jsem neměl problém mluvit. Ale jak se mi už několikrát ukázalo, lidi ve svém okolí jsem tehdy odhadl špatně. Při mně se usmívali, tvářili se, že mě berou jako kolegu, diskutovali se mnou o práci a tak jsem se jim poodhalil. Teď jsem se dozvěděl, že za mými zády se na tom většina z nich smála někde při kávičce. Když jsem odcházel z práce, prý mi chtěli dát obraz Anny na památku. Bral bych to jako pěkné gesto, ale teď, když vím, že to nemysleli upřímně, ale brali to spíš jako krutý žert na mou adresu, se mi z toho zvedá žaludek.

Ti lidé mi nesahají ani po kotníky a jsem rád, že s většinou z nich jsem přerušil kontakt. V mé nové firmě, v Nessu, jsem stále otevřený, ale držím si už mnohem větší odstup od kolegů.

V sobotu se mi ozval další kamarád. Viděl můj poslední projev z Toastmasters, který jsem nahrál i jako video.

Networking: noční můra každého introverta

Řekl mi, že byl super a že mám v tvorbě rozhodně pokračovat. Asi tam také vidí potenciál. A zároveň mi dal radu, abych zvážil změnu šatníku. Prý mě mnozí lidé ani nevyslyší jenom proto, že mé oblečení působí fádně a nemoderně. To rčení „šaty dělají člověka“ je asi výstižnější, než jsem si myslel.

Včera jsem tuto zpětnou vazbu zmínil mezi řečí dalšímu kamarádovi.

— Vlado, je fajn, že si to konečně začínáš i ty uvědomovat. Já jsem ti nechtěl nic říkat, protože by se tě to mohlo dotknout.
— Dotknout? Mě? Já snesu jakoukoliv kritiku. I kdyby byla jakkoliv nepříjemná, pokud se o nějakém nedostatku dozvím, alespoň ho mohu řešit.
— Vážně? Ale ty jsi nebyl vždy takový, že? Musel ses tam dopracovat…
— Nemyslím si, vždycky jsem byl přímý a vítal jsem zpětnou vazbu.

Jak se ukázalo, ani moji nejbližší přátelé mě dostatečně neznají. Jsou raději tiše, než aby mi měli říct, že jim na mně něco vadí. A přitom upřímná zpětná vazba je ten nejlepší dar, jaký by mi mohli dát. Včera jsem o tom přemýšlel… Kolik je ještě takových lidí, kterým na mně něco vadí, ale neřeknou mi to do očí? A co ještě jim na mně vadí?

Dnes mi napsala kamarádka, že pokud si hledám vztah, velmi by pomohlo, abych používal parfém. Ženy prý mají rády navoněné muže. Dosud jsem si myslel, že být slušně oblečený a používat deodorant stačí. Asi jsem se mýlil… Prý podle ní stačí, abych se navoňavkoval jen když jdu do společnosti. Ještě, že tak… Protože si neumím představit navoňavkovat se všude kam jdu, i u sebe doma.

Já jsem si naivně myslel, že lidé si cení rozum a moudrost více než to ostatní. Ale asi jsou mé hodnoty úplně jiné, než hodnoty většiny kolem mě. Vážím si těch, kteří měli tu odvahu, chtěli mi pomoci, a řekli mi, co mi může pomoci. To je však nyní druhořadé. Uvědomuji si, dnes více než kdykoliv předtím, jak se lidé nedívají pod povrch. Na moje videa se nepodívají, protože jsem oblečený jinak než by čekali. Odmítají se mnou vést debatu, protože jsem až příliš upřímný a říkám i nepříjemné věci. A moje blogy, kde tak otevřeně píšu, si možná i přečtou, ovšem smějí se z toho, jaký jsem naivní blázen, a že to všechno dávám ven. A možná o nich hovoří i dalším kolegům a známým. Naštěstí vím, že je zde i mnoho z vás, jejichž moje příběhy upřímně zajímají. Jsem rád, že jste.

Vím, že svět není takový, jak bych ho chtěl vidět já. Ale zjistil jsem, že ta míra povrchnosti je mnohem vyšší, než jsem si doposud myslel. Vše špatné, co se mi v této chvíli honí hlavou, zosobňuje následující video.

The Expert (Short Comedy Sketch), obsahuje české titulky

Jedinou útěchou jsou moji přátelé, které důvěrně znám a vím, že věci říkají upřímně. Vytvořit si takový okruh lidí mě stálo velké úsilí a jsem za ně rád.

Potřebuji pár dní na přemýšlení. Musím si utřídit myšlenky ve své hlavě. Pravděpodobně si však začnu dávat větší pozor na to, co řeknu veřejně. Uvnitř budu stále stejně upřímný a otevřený, ale svou upřímnost si ponechám pro ty, kteří o ni opravdu stojí. Navenek před lidmi, které neznám, budu mnohem více opatrnější.

Zjištění, jako je toto, bolí, ale jsem rád, že alespoň vím, jak se věci mají. Mohu na tom pracovat. A s lidmi to nevzdávám. Stále věřím, že i když svět nefunguje dobře, mohu si vytvořit svůj mikrosvět s lidmi, kteří mě mají rádi takového jaký jsem, a kteří se přede mnou na nic nehrají. Jsme v hluboké sociální krizi. Přál bych si, abychom začali lidi poslouchat bez ohledu na to, jak se nám jeví na první pohled.

Spread the word

Keep reading