Proč přátelé nechtějí být dohazovači?

Dnes je těžké s někým se seznámit. Proč si nepomáháme navzájem?

10 months ago   •   5 min read

By Vladimír Záhradník

Je tu covid, asi jste si všimli. Seznamovat se v této době je těžké. Sebevědomí mám dostatečné, nebojím se již ozvat, ale objevil se jiný problém — je těžké někoho v dnešní době potkat. Minule jsem přišel do práce a v kanceláři jsme byli čtyři chlapi. Když jsem přišel do kuchyňky, potkal jsem tam jednoho dalšího programátora, který obědval. Chodby zejí prázdnotou. Společenské události pomaličku ožívají, ale zdaleka to není jako předtím. Například takové konference stále probíhají online. Z tohoto se budeme vzpamatovávat možná desítky let, ale já s tím nic neudělám. Nechci čekat, dokud se situace „vrátí do normálu.“ Rád bych šel do vztahu byť i dnes. Ale jak na to?

Zkouším to všelijak. V první řadě využívám každou příležitost chodit mezi lidi. Nechodím tam s cílem nalézt si přítelkyni, ale zároveň se tomu nebráním. Hlavně si však vážím, že se s někým vidím opět živě. Rovněž o těchto věcech méně přemýšlím. Zatímco kdysi bych potenciální vztah zabrzdil už ve své hlavě, dnes k tomu přistupuji jinak. Povídám si s lidmi, muži i ženami, a užívám si to. Neřeším, jestli se z rozhovoru vyvine něco víc. Těch příležitostí setkat se je však stále málo.

Se svým kamarádem Havranem jsme v rámci našich dlouhých debat řešili i toto téma. On je na tom podobně jako já, také k sobě hledá nějakou slečnu. Akorát včera mi pustil video z japonského anime Initial D. Mladého Takumiho se snaží dívka sbalit a dostat na rande. Ten si asi úplně neuvědomuje, o co jí jde. Je trochu natvrdlý introvert. Jen tak mezi řečí se Takumi zeptá, zda může s sebou na setkání vzít i kamaráda Itsukiho. Slečna Itsukiho znala už ze školy, věděla asi jaký je, a dohodila mu kamarádku. Vidíte, jak pomáhá, pokud se přátelé navzájem znají a pomáhají si?

Oba jsme se začali zamýšlet, proč si nepomáháme navzájem jako společnost a nedohazujeme si přátele navzájem? Kdyby za mnou přišla nějaká slečna, jestli neznám slušného, ​​nezadaného kluka, neváhal bych ani na sekundu. Rád bych jí pomohl. A mimochodem, znám jich hned několik. Havran by určitě rád udělal pro přátele totéž. Pokud by o někom věděl, určitě by si to nenechal pro sebe.

Jeho zkušenost, když přišel za kamarádkou, zda nemá nějakou nezadanou kamarádku, však byla dosti jiná.

— Kamarádka: Poslyš Míšo, ty jsi takovej ohromnej kluk. Baby se o tebe budou trhat.
— Havran: A ty nemáš nějakou volnou kámošku?
— Kamarádka: Víš, já tohle nedělám…

A tady se dostáváme ke kořenu problému. „Já tohle nedělám.“ Ptám se, proč? Bojí se ta slečna, že to Havranovi s její kamarádkou nevyjde a že si to u kamarádky pokazí neboť díky ní bude v porozchodové depresi? Nebo to, že o Havranovi mluví jako o super klukovi, myslí jen jako povrchní kompliment a ve skutečnosti ho nechce žádné kamarádce doporučit? Ani nevím co je horší…

Jsem si jistý, že jsme tu všichni dospělí lidé a uvědomujeme si, že takový vztah nemusí vyjít. Ale je tu jedna podstatná věc, která úspěchu může dost pomoci. Naši přátelé nás znají lépe než nějaká seznamka. Vědí, v čem jsme jedineční, vědí o našich chybách. A stejně znají i své další přátele. Neznám lepší způsob jak dát dohromady dva lidi, než přes jejich společné přátele. Už jen tím, že je máme, je tam předpoklad, že sdílíme nějaké společné hodnoty. A ten náš společný přítel nebo přítelkyně, tím, že zná obou z nás, dokáže odhadnout, zda bychom k sobě pasovali nebo ne.

Já sice nemám zkušenost jako Havran, ale moje zkušenost je v mnohém podobná. To, že si hledám přítelkyni, vědí asi všichni moji přátelé. Vždyť o tom veřejně píšu. Vedl jsem o tomto tématu debaty i s kamarádkami (i když jich neznám až tak moc) a nikdy žádná nepřišla s tím, že má super kamarádku, která by se ke mně hodila. Takže buď jsou všechny její kamarádky zadané nebo vdané (nepravděpodobné), nepovažuje mě za vhodného pro jinou její kamarádku, seznamování dělat nechce nebo nemá žádné kamarádky.

Je zvláštní, že pár set kilometrů severně, v Česku, to funguje alespoň trochu jinak. Nedávno jsem měl rozhovor se svým bratrancem, i o vztazích a tak. Řekl mi, že dal jeho přítelkyni Lence přečíst některé mé blogy a ta mi odkazuje, že „má pro mě bábovku, až k nim přijdu do Pelhřimova.“ Nejprve jsem si pomyslel: „Hm, bábovku?“ Myslel jsem na koláč, ne na přítelkyni. Protože druhá možnost byla pro mě tak nepravděpodobná, až jsem ji vyloučil. Ale ukázalo se, že myslela její kamarádku a prý bychom si mohli rozumět. Sice se mi do Česka stěhovat nechce, ale rád s ní pokecám, když tam budu. Otázka zní: Proč je nějaká Češka ochotna sama od sebe mi dohodit její kamarádku, přičemž mě nikdy ani nepotkala? A u nás, na Slovensku, se izolujeme…

Naše společnost je přetrhána na maličké kousíčky. Jako Slováci se až příliš atomizujeme, staráme se jen o sebe a nepomáháme si navzájem. Jak chceme budovat úspěšný příběh naší malé země, pokud nepomůžeme ani svým vlastním kamarádům najít štěstí? Jeden můj kamarád to zhodnotil trefně. Tu izolovanost nazval rakovinou. A nejde tu jen o dohazování přátel, ale o nespolupráci jako takovou. Na Slovensku nám chybí komunity a sám vím, jak těžké je komunity budovat. Každý kope sám za sebe. Jsem na Slovensku doma, ale občas si připadám, jako kdybych sem úplně nezapadal, nepatřil.

Mou kamarádku překvapilo, že v Česku jsou na tom jako společnost lépe než my. Myslela si, že čím dál na západ, tím je to horší. Inu, není to tak… Česko znám a v mnohém si tam s lidmi rozumím víc. Ochota pomoci si navzájem je tam mnohem větší. Vidím tam i to, že ani komunity jim nejsou zcela cizí. A projevuje se to všude, i v podnikání. Například že Pepík pomůže Honzíkovi s opravou sekačky na trávu a Honzík zase pomůže Kubovi s chovem slepic.

Jako důsledek sociální izolace u nás na Slovensku vyhledávají lidé seznamky a zkoušejí také služby různých seznamovacích koučů. Myslím si však, že je to spíše náplast na problém, který trápí naši společnost. Kdybychom si navzájem pomáhali, svět by byl hezčí. Asi jsme na to ještě plně nedozřeli, ale začít můžeme i dnes. Měňme sebe a naše okolí. Budujme takový svět, jaký ho chceme mít. A časem se možná začne naše společnost měnit i ve velkém.

Spread the word

Keep reading