Sblížení

O lásce a sebeochraně.

a year ago   •   11 min read

By Vladimír Záhradník
Zdroj: Myriams-Fotos, Pixabay

Středeční den jsem začal celý natěšený. Chystal jsem se spustit kameru a nahrát po dlouhé době mé druhé anglické video a hned poté jsem se chtěl sbalit a jít za svou přítelkyní do Košic. Kolem půl desáté dopoledne se však všechno změnilo a přišla bouře. Vyměnil jsem si s Nely pár zpráv a přišel rozchod. Zaskočilo mě to. Rozchod jsem nečekal, a už vůbec ne takto, přes chat. Bez hádky, jakékoliv diskuse, prostě konec.

I když jsem neplakal, zasáhlo mě to. Dva dny jsem fungoval v „nouzovém“ režimu. Naštěstí práce mám od začátku roku méně. V pátek jsem se dal konečně dohromady a začali jsme se s Nely opět mluvit. I když vím, že spolu nebudeme jako pár, rád s ní zůstanu v blízkém kontaktu i nadále. Stojí mi za to, a já jí také.

Dnes bych rád napsal o tom, jak jsem se přes tuto událost dostal. Mám pocit, že více z vás by to mohlo dát jistou hodnotu a důvod k zamyšlení. A pro mě je to způsob jak uzavřít jednu kapitolu a otevřít další.

První pocity

Těžko se mi popisují první momenty. Byl jsem zaskočen a smutný zároveň. Potřeboval jsem tuto zprávu zpracovat. Venku bylo hezky. Využil jsem ten čas a šel jsem do města vyřizovat nějaké záležitosti. Všude jsem se přesouval pěšky, protože při procházce se mi dobře přemýšlí. Rovněž mi pomohlo, že jsem o této události hned od první chvíle mluvil s nejbližšími lidmi v mém okolí. Nejhorší, co bych mohl udělat, je dusit to v sobě nebo dokonce najít si nějakou činnost, abych na to nemusel myslet vůbec. Rozhodl jsem se, že se ničemu nebudu vyhýbat a dostanu se přes to.

Večer jsem netypicky strávil čtením knihy. Před pár týdny mi Nely půjčila knihu Sblížení od Ilse Sandové. Přišlo mi symbolické, že tento náročný den, kdy jsem myslel jen na rozchod, skončím knihou od ženy, která se se mnou rozešla. Knihu jsem přečetl najednou. Dočetl jsem ji ve čtvrtek kolem jedné nad ránem.

Sblížení: O lásce a sebeochraně

Nejdu vám nyní podrobně rozepisovat, o čem ta kniha je, ale chci, abyste měli alespoň představu. To, jak fungujeme v dospělosti, do velké míry ovlivňují události, které jsme zažili jako děti.

Sblížení: O lásce a sebeochraně

Dám vám příklad: 6-letý Honzík jde do školy a oproti němu jde skupinka třeťáků. Jak se míjejí, jeden z nich Honzíka klopýtne, až spadne na zem. Zatímco malý chlapec leží na zemi s bolavým kolenem, ostatní děti se z něj smějí: „Podívejte, jaké nemehlo!“ Honzík se rozhodl zadržet pláč. Celý den to v sobě dusil. Ve škole byl jakoby duchem nepřítomný. Na školním dvoře se ho paní učitelka zeptala, jestli je vše v pořádku. Odpovídá: „Ano.“ A ihned uhne pohledem a odkráčí pryč. Později, když přijde domů, vejde do svého pokoje a tiše sedí. Přijde k němu maminka: „Honzíku, je všechno v pořádku?“ A tehdy spustí malý chlapec pláč. V bezpečném prostředí, při své mámě, všechno poví. Uleví se mu, máma mu ošetří ránu, a o chvíli už je opět šťastný.

Honzík vědomě potlačil své pocity a projevil je až ve chvíli, kdy se cítil být v bezpečí. Nevědomky použil akt sebeochrany. Na čas potlačil své pocity a celý den se od nich izoloval a zároveň nedal nic vědět svému okolí.

Takových událostí, při kterých jsme se jako děti cítili ohroženi, jsme zažili určitě všichni. Sebeobrana, kterou jsme si vybudovali jako způsob ochrany našeho vnitřního JA, však funguje častokrát i v dospělosti. Jak autorka píše, za jistých okolností je vědomé použití sebeochranných strategií správně. Nehodí se plakat, když se nacházíte na nějaké společenské akci. Problém však nastává tehdy, když začínáme aplikovat strategie sebeochrany automaticky, podvědomě.

Častokrát si ani neuvědomujeme, že se chráníme. Fungujeme na autopilota. Co pomáhá, je pojmenování a popsání těchto strategií. Když o nich v knize čtete a uvědomíte si, že se takto chováte i vy, tehdy nad vámi ztratí účinek a dostanou se do vašeho vědomí, kde nad nimi máte kontrolu. Jak autorka píše: „Jistě mnozí, kteří čtete tuto knihu, nyní zažíváte nepříjemné pocity.“

Když jsem to četl já, pouze jsem se usmíval. Ano, uvědomoval jsem si, že mnohé věci, o kterých se v knize psalo, jsem dělal nevědomky pro svou ochranu i já. Ovšem zároveň jsem si uvědomoval, že i bez toho, abych tuto knihu četl, jsem na to časem sám přišel a tyto moje zlozvyky jsem odstranil. O těch, které jsem ještě neodstranil, jsem alespoň věděl a pracuji na nich.

Moje sebeochrana

Uvnitř jsem citlivý, ale zároveň jsem vyrovnaný. Věci vnímám intenzivně, ale málokdy až tak intenzivně, že se rozpláču. Když jsem šel poprvé do mateřské školky, první dva dny jsem proplakal. Ocitl jsem se bez mámy v cizím prostředí plném neznámých lidí. Co na tom, že máma byla jen tři sta metrů ode mě. Rychle jsem se však přes to dostal a ve školce se mi zalíbilo.

Na základní a střední škole jsem byl plachý. Učil jsem se dobře, ale mimo toho jsem velký sociální život nevedl. Hned po škole jsem nasedal na autobus a cestoval domů. Chodil jsem do lidové školy umění, kde jsem se osm let učil hrát na akordeon. Je až neuvěřitelné, že mě dokázali přesvědčit, abych vystupoval na různých školních koncertech před lidmi. V úzkém rodinném kruhu jsem se bál hrát a cvičil jsem tak, aby mě bylo slyšet co nejméně. Dnes se z toho jen směji.

Jako malý jsem se bál postavit před fotoaparát. Existuje jedna fotografie, na které jsou moji bratři, bratranci i sestřenice, jenom já ne. Odmítl jsem tehdy vyjít ven a vyfotit se. O to vtipnější je, že dnes jsem ten, který před kameru jde vědomě a dobrovolně.

Také jsem měl dlouho problémy s telefonováním. Při pocitu, že někdo zavolá a já mu mám odpovědět, jsem zažíval úzkost. Při pomyšlení, že mám volat cizímu člověku já sám, jsem zažíval strach. Nakonec jsem se přes to dostal.

Pomohla mi vysoká škola.

První dny na vysoké škole byly zvláštní, ale v kolektivu tolika lidí se snadno ztratíte a nevyčníváte. Časem, jak jsme spolu všichni studovali, jsem musel chtě či nechtě vystupovat ze své komfortní zóny.

Zdroj: Wokandapix, Pixabay

Kdysi by mi při pomyšlení, že mám stát před tabulí v místnosti s osmdesáti lidmi, přeběhl mráz po zádech. Ovšem prošel jsem si tím a dnes se nad tím usmívám.

Pamatuji si jeden den, kdy mi spolužák řekl: „Vlado, proč mi uhýbáš pohledem? Podívej se mi do očí.“ Ano, měl jsem i ten neduh, že jsem uhýbal pohledem. Nedokázal jsem se dívat lidem přímo do očí déle než pár vteřin. Překonat tento blok mi zabralo asi nejvíce času, ale také z toho jsem se dostal. Dnes už to zvládám v pohodě.

Ve své první práci v AT&T jsem zase musel telefonovat celé hodiny v angličtině. Právě tam jsem vyřešil můj problém s telefonováním. V první dny to bylo těžké, později se z toho stala rutina. A dnes si pravidelně telefonuju s lidmi a diskutujeme o věcech i celé hodiny. Dostal jsem se z toho.

Radikální otevřenost

Vždy jsem byl otevřený člověk. Říkám to, co mám na jazyku. Ovšem asi tak před patnácti lety jsem tento přístup ještě rozšířil. Řekl jsem si: „Budu ke každému otevřený. Nemám chuť pamatovat si, co mám a co nemám říct tomu člověku a co tomu dalšímu.“ Asi to znáte: před jedním kolegou nesmíte říci, že druhý ho za zády pomlouval a vaší kolegyni nesmíte říci, že jaksi přibrala. Pro mě je to mrhání mou mozkovou kapacitou. Tento filtr jsem dávno zrušil a pokud nechcete, abych něco někomu řekl, nejlépe uděláte, když o tom neřeknete ani mně.

Tato radikální otevřenost se mi osvědčila. Ti, kteří se mnou chtějí trávit čas a těší je moje přítomnost, mě přijímají takového, jaký jsem. A ty, kterým to vadí, za přátele nepotřebuji. S takovou otevřeností jsem vešel i do mého vztahu s Nely. Otevřeně jsem jí mluvil o všem, co mi chodí v hlavě. Nemám chuť s nikým vést hry typu „ona říká toto, ale ve skutečnosti tím myslí něco úplně jiného.“ Na našem vztahu se mi líbilo, že Nely na tuto otevřenost přistoupila také.

Toastmasters

Svým vstupem do řečnického klubu jsem začal vystupovat z komfortní zóny více a více. Ta se časem zvětšovala a zvětšovala a dnes si myslím, že jsem se dostal mnohem dál než většina lidí v mém okolí. Už nemám problém vystoupit na konferenci, kde je 500 lidí. Už nemám problém prezentovat a obhajovat své názory veřejně. Nechť už jsou jakkoli nepopulární. Za vším, co napíšu nebo řeknu, si stojím.

Přesto jsem dostal cennou zpětnou vazbu. Ne každý je ochoten a schopen přijmout můj otevřený projev bez cenzury. Nyní se ho postupně učím zjemňovat. Ne potlačovat, ale říkat věci jinak, snesitelněji. Pokud chci oslovit širší publikum, jinak to nepůjde.

Začátky bloggování

Mnozí to nevíte, ale ještě tak před třemi lety jsem veřejně nenapsal skoro nic. Nebyl jsem připraven jít s kůží na trh. Svůj život jsem si chránil a žil jsem si ve své bublině. Změnilo se to náhle. Když se otevřela diskuse o novele směrnice EU, která z mého pohledu ohrožovala svobodu Internetu, [nedalo mi to][eu-directive post]. Ten tlak nebýt ticho byl větší než potřeba chránit se.

Zdroj: Mediamodifier, Pixabay

Tehdy jsem napsal i e-mail našim slovenským europoslancům, jejichž běžně vídám v televizi. Toto byl takový první moment, když jsem si uvědomil, že Slunce stále vychází, nic se mi nestalo a vyjádřil jsem svůj názor. Postupně přicházeli první příspěvky na mém blogu a začal jsem i aktivně vystupovat na sociálních sítích. Zbavil jsem se dalšího sebaochranného mechanismu.

Když jsem vydal svůj prvolednový text, kde jsem shrnul loňský rok a popisoval plány na tento rok, dva z vás mi napsali, že je tento příspěvek až příliš osobní. Já si to nemyslím. Jednoduše, dostal jsem se dál jako moji dva přátelé a nevadí mi pustit si lidi blíže k sobě. Věřím, že tuto upřímnost oceňujete a já s vámi na oplátku navážu hodnotnější vztahy, kde se na nic nebudeme hrát.

Romantické vztahy

Co se týče romantických vztahů, přiznám se, že jsem tam měl blok asi nejdéle a to vědomě. Pohybuji se v převážně mužském prostředí. Vztahem na pracovišti jsem dlouho nebyl nakloněn a řídíl jsem se heslem: „Don’t shit where you eat!“ Jinými slovy, nechtěl jsem se seznámit ve firmě, kde pracuji, protože pokud by to nevyšlo, bylo by přinejlepším nepříjemné potkávat mou bývalou někde na chodbě. Seznamka mě neláká, protože si uvědomuji, že nehledám kohokoli a nemám chuť procházet desítkami vztahů a hledat přítelkyni, se kterou si rozumíme. Zároveň sleduji, co se děje kolem mě. Vidím, jak rozvodovost prudce stoupá, lidé nevědí, co vlastně chtějí a se společností to nevypadá růžově. Toto byly důvody, pro které jsem se do vztahu nehrnul.

Ale řekl jsem si jedno: vztahu se nebudu bránit. I když ho aktivně nehledám, nenechám si ujít příležitost, pokud se nějaká vyskytne. Ta se vyskytla v Toastmasters. Na rozdíl od seznamky, tu za mě Toastmasters udělal přirozený filtr. Najdete tam lidi, kteří chtějí na sobě pracovat, rozšiřovat svou komfortní zónu. Pokud někdy budu mít přítelkyni, chci abychom tyto vlastnosti měli společné. Je to dobrý základ pro naše fungování. Takto jsem poznal i Nely.

Zdroj: S. Hermann & F. Richter, Pixabay

Jako dobrou přítelkyni jsem ji bral už déle, ale na rande jsem ji přesto nepozval. Měl jsem hlavu plnou jiných věcí, hlavně práce. A zároveň jsem si uvědomoval to, jaké je dnes těžké mít dlouhodobý vztah, který se nerozpadne po pár letech. Částečně mi tento blok pomohla překonat aktuální koronakríza. V nejbližších letech jdeme do takové nejistoty a do takového rizika, že to už rovnou můžu riskovat i ve vztazích. Pokud to vyjde, přejdeme těmito těžkými časy spolu. A pokud ne, čekají nás mnohem větší problémy než jeden rozpadlý vztah.

Toto byl asi poslední blok, který jsem měl. Nyní se cítím být vyrovnaný a připravený na těžké časy, které nás čekají. Nebojím se výzev a jsem připraven řešit každý problém, na který narazím.

Co mi dal čas s Nely?

Tento příspěvek skončím tím, co mi dali ty necelé dva měsíce s Nely. V první řadě mi umožnila zpomalit. Žiji v rychlém tempu, hodně pracuji a při ní jsem mohl sedět, popíjet čaj a přemýšlet. Přišlo mi to užitečné natolik, že v tom budu pokračovat i nadále.

Dále mi Nely otevřela další obzory. Ukázala mi knihy, které mě mohou posunout. Uvědomil jsem si důležitost emoční inteligence a to, že musím číst i jiné typy knih, jaké jsem četl doposud.

Zároveň jsem zjistil, jaké je to mít vedle sebe někoho, kdo vás má rád a jaký je život veselejší.

A v neposlední řadě jsem zažil zranění. Zranění ze vztahu, který nevyšel. Jsem však za to rád. Do tohoto vztahu jsem šel i s tímto rizikem. Uvědomoval jsem si, že jsem nikdy nezažil tu bolest, jakou zažívali ostatní a nevěděl jsem se vcítit do jejich kůže. Teď to už umím.

Když se na ten čas podívám zpětně, vidím mnoho pozitiv. Posunul jsem se o obrovský kus vpřed a věřím, že Nely také. Jsem rád, že zůstáváme blízkými přáteli i nadále a rád jí budu pomáhat, když mě o to požádá a budu jí umět pomoci.

A co dál?

Nemám potřebu zoufale se vrhat hned do dalšího vztahu. Ale ani se mu nebráním. Oči budu mít otevřené a když uvidím příležitost, chopím se jí. Zároveň vím, že nehledám k sobě kohokoli. Pro mě je velmi důležité rozumět si na myšlenkové úrovni. Nemám potřebu jít do jakéhokoli vztahu jen abych si založil rodinu. To raději zůstanu sám.

Zakončím to pozitivně. Před pár dny začalo nové desetiletí. Je načase staré věci uzavřít a začít nové. Čeká mě opět změna kariéry, tvorba digitálních vzdělávacích kurzů a kdoví, možná ten můj další vztah přijde tak rychle, že se ani nenaději. Každopádně, na budoucnost se těším. Není napsána a je na mně, jak bude vypadat.

Přeji vám, abyste i vy měli takto uspořádaný váš život a vaše hodnoty. Přečtení knihy Sblížení by mohl být váš první krok.

Spread the word

Keep reading