Stíšení

O tom, jak jsem díky nedorozumění téměř ztratil svou lásku.

a year ago   •   8 min read

By Vladimír Záhradník
Zdroj: StockSnap, Pixabay

V lednu jsem se nečekaně rozešel s přítelkyní. O tom, co jsem tehdy prožíval, jsem napsal v příspěvku [Sblížení][come-closer post]. Tam však náš příběh zdaleka nekončí. Chcete vědět, co se dělo dál? Připravte si kávu nebo čaj, pohodlně se usaďte, začínáme…

Po rozchodu jsme se dohodli, že zůstaneme i nadále blízkými přáteli. Nely mi za to stála, a já jí také. I když zpočátku naše komunikace tak trochu vázla, netrvalo dlouho a psali jsme si, jako kdyby se mezi námi nic nestalo. Nic však netrvá věčně. V jeden páteční večer jsem se díval na film, a vedle toho jsme spolu vedli živou debatu. Opět jsme se vrátili k našemu problému, a zase jsme prudce narazili.

Nešťastná komunikace

Po tomto jsem si už řekl, že potřetí do téže řeky nevstoupím. Neměl jsem více zájem do Nely investovat svou energii.

Zdroj: Free-Photos, Pixabay

Odepsala mi. Stále říkala, že chce se mnou být kamarádka. Dveře jsou u ní kdykoliv otevřené. V závěru mi dala jasně vědět, že je do mě stále zamilovaná. To mě rozhodilo do nepříčetnosti. „Naznačuje mi tím snad něco? Doufá, že nyní na všechno zapomenu a začnu o ni bojovat? Je to nějaký test?“

V té zlosti jsem jí napsal další zprávu, kterou dnes lituji: „Ty že mě miluješ? Ne, ty miluješ jen nějakou zidealizovanou představu o mně. Podvědomě toužíš po tom, abych s Tebou pravidelně chodil do kostela, vychovával děti, a abych byl zticha, když se naše představy rozejdou. Přeji Ti, aby ses jednou setkala s realitou a našla si někoho, s kým se dá budovat vztah na pevných základech.“

Čas léčí

Od té doby jsem s Nely přerušil téměř veškerou komunikaci. Po asi dvou dnech jsem se konečně sklidnil. Už jsem na ni nemyslel tak často. Dokázal jsem se opět soustředit na práci a fungovat téměř normálně. Uvědomil jsem si však, že mi dávala cennou zpětnou vazbu. Řekl jsem si, že by byla škoda zcela se odstřihnout.

Napsal jsem jí: „Ahoj Nely, už jsem na ni nedokázal vzpomenout. Když chceš, můžeme opět začít spolu mluvit.“ Smajlík v její odpovědi mě potěšil, asi se to dá ještě nějak urovnat.

Přesto jsem cítil, že její komunikace se mnou je rezervovaná. Komunikovala nezvykle stroze a psala málo. Myslím, že si ode mě držela odstup.

Jednou jsem jí jen tak mezi řečí napsal: “To naše nedorozumění se vyřešilo samo. Už ty věci, o kterých jsme se tehdy bavili, nedělám. Přečetl jsem si jednu knihu, a dospěl jsem k názoru, že si třeba vybírat bitvy, do kterých se pustím. Vidíš? Výsledek je stejný, akorát jsem na to přišel já sám. Nebylo to, jako když si se mě Ty snažila změnit.“

Nely mi odepsala, že ji moje slova hřejí. Těšilo ji, že se ve mně nezklamala. „Nechci Tě měnit! Chtěla jsem si jen vykomunikovat odlišné postoje.“

Těch pár vět mělo obrovský smysl. Já jsem si po celou dobu myslel, že ona se mě pomalu snaží přetvářet k svému obrazu. Kousek po kousku. Ona zase měla pocit, že nechci řešit problémy.

Odkdy jsme si toto vyjasnili, věci začaly nabírat rychlý spád. Opět jsme komunikovali jako velmi blízcí přátelé a povídali jsme se o všem. Dokonce jsme spolu nejednou měli i hodinový videohovor, který se natáhl na hodinu a půl.

Dostali jsme se opět do stavu, kdy jsme budovali svou vzájemnou důvěru. Oba jsme nyní v čase lockdownu zavřeni v jiných okresech. Je divná doba, která nám zkrátka nepřeje. Ale…

Delegace ze Štatlu

Minulý týden v úterý k nám přišel na otočku můj bratranec Danek z Brna. Přivezl auto, které jsme mu dlouhodobě zapůjčili, dokud si nesežene vlastní.

Ford Ka, alias „Kečup.“ Foto: Daniel Černý (Hrbolka)

Zpět měl jet vlakem a já jsem ho měl odvést do Košic. Řekl jsem si, že Nely překvapím.

Když jsem bratrance vysadil u nádraží v Košicích, na parkovišti jsem jí zavolal: „Ahoj Nely, jsem v Košicích, jestli chceš, můžeme se setkat.“ Nely souhlasila. Za čtvrt hodinky už zvoním u jejích dveří a po chvíli sedím u ní v obýváku a oba se usmíváme od ucha k uchu. Očividně jsem ji příjemně překvapil. Jen včera mi zmiňovala, že by mě chtěla vidět i živě a najednou jsem u ní opravdu byl. Debatovali jsme asi hodinku a půl a přišlo mi, jako bychom se nebyli ani rozešli.

Na další den, na Popeleční středu, jsme si opět spolu volali. Ještě předtím jsem o všem přemýšlel. Nely řekla jasně, už nechce ve vztahu nic zkoušet. To sloveso se jí vůbec nelíbilo. V ten den jsem jí řekl: „Pojďme do toho naplno.“

Věci se od té doby dějí velmi rychle, ale vlastně se tak dějí odkdy s ní chodím. Ani se mi nechce věřit, že jsme se začali poznávat koncem listopadu a už začínáme uvažovat o svatbě. Je až neuvěřitelné, jak jsme se našli.

To kdybychom věděli… před svatbou!

Mohlo by se zdát, že jsme rozdílní: díváme se na jiné filmy, posloucháme úplně jinou hudbu, já jsem pomalu do kostela nevkročil, ona chodí na mše i každý den… Ale v těch podstatných věcech nacházíme téměř úplnou shodu. Oba nás to překvapuje.

Už asi týden si takto na dálku čteme z knihy „To kdybychom věděli… před svatbou!

Gary Chapman: To kdybychom věděli... před svatbou! Foto: Nely Hudáková

Každý den si procházíme jednu až dvě kapitoly a povídáme se, jak bychom řešili tu kterou situaci.

Naše životní priority jsou zdá se naprosto stejné. Je pro nás důležité být spolu, byť ve skromných podmínkách. Shodneme se i ve financích. Ani ona, ani já, nechceme kupovat věci na dluh a už vůbec ne něco, co vlastně nepotřebujeme. Náš pohled na život je také stejný.

Dlouhodobě se snažím o to, abych neměl každý den stejný — přijdu do práce, pracuji, jdu domů, večeře, telka, a můžu jít spát. Právě naopak. Už pár let mám své dny velmi pestré. Nikdy přesně nevím, co budu dělat, a do tohoto světa jsem vtáhl i Nely. I proto máme oba pocit, jakoby prošel už celý rok, přičemž ve skutečnosti uběhly jen dva měsíce. V tomto chceme oba pokračovat i nadále. Těch průniků nacházíme každým dnem stále více.

Budování mostů

Včera mi Nely napsala: „Odkud se v Tobě berou všechny ty hezké slova: rád Tě budu poznávat… každým dnem se mi líbíš víc… to o modrých očích (myslela jsem si, že to v Tobě není)?“

— „Vždy ve mně byly. Asi jen tím, že Tě lépe znám, už nemám žádné zábrany a říkám všechno, co mi napadne.“

Včera jsme zpozorovali ještě jednu věc. Když jsme byli předtím ve vztahu, chybělo nám propojení na intelektuální úrovni. Nyní, když si píšeme a nejsme spolu, se naplno rozvinula právě ta.

Poučení na závěr

V první řadě vám už vím s jistotou říci, že během koronakrízy může vzniknout vztah na celý život. Koronakríza nám dává prostor zastavit se a uvažovat o tom, jaké lidi máme ve svém okolí.

Zažili jsme si, že pokud komunikujeme přes textové zprávy, informace se mohou zkreslit. Vnímáme jen text, ale přicházíme o výrazy obličeje, tón hlasu a emoce a proto si můžeme vysvětlit význam slov jinak, než bychom si měli.

Pokud už se nemůžeme setkat osobně, stále je mnohem lepší komunikovat prostřednictvím videohovorů jak si jen psát.

V Nely jsem našel spřízněnou duši. Celý čas se húpeme na houpačce, ale už víme stát pevně na zemi. Těšíme se na to, co přinese budoucnost.

Dovětek, 4.8.2021

Vztah s Nely mi nakonec nevyšel. Měl jsem období, kdy jsem se snažil racionalizovat, co se stalo a velmi mi to pomohlo. Věřím, že jsem si i díky mým analýzám odnesl ze vztahu maximum. Má teta mi řekla, že jsem byl jakoby sám sobě psychologem.

Před vztahem s Nely jsem nevěděl, jestli vůbec vztah chci. Teď už vím, že ano. A chci mít i rodinu a děti. U Nely jsem zase pootevřel zavřené dveře za štěstím. Nad vztahem už asi ani nepřemýšlela. Nyní i díky mně je novému vztahu opět otevřená.

Důvod rozchodu je prozaičtější, jakoby se mohlo zdát. Nešlo o odlišné postoje, ale o zcela běžné věci. Nastěhoval jsem se k ní a zjistili jsme, že fungujeme zcela odlišně. Já mám rád spontánnost a neplánované věci, Nely zase má ráda řád a rutinu. Skřípalo to a dusil jsem se.

Tehdy jsem si uvědomil, že štěstí člověka pochází především z jeho nitra. Nevím, jak bude vypadat budoucnost, ale určitě vím, že vztah s někým vám automaticky štěstí nezaručí.

V této chvíli bych rád vstoupil do dalšího vztahu, ale vnímám, že seznámit se není úplně jednoduché. Kamarád Havran říká, že jen nemám vhodně nastavený filtr a že příležitostí je dost. Inu, uvidíme časem.

S Nely jsme měli období, kdy naše komunikace vázla, ale překonali jsme ho. Dnes jsme opět dobří přátelé a komunikujeme tak jako kdysi, stále otevřeně.

Tento blog zaujal mnohé z vás, dostával jsem mnoho reakcí. I takových, že v něm naplno ukazuji svou nezralost ve vztazích a že je to cítit. Jeden můj bývalý kolega prý řekl, že „ten Vlado to má v hlavě asi opravdu jinak nadrátované.“

Ten jeho výrok jsem se však rozhodl brát jako kompliment. Asi jsem jiný než většina lidí kolem. Ale většina nikdy nepředstoupí před ostatní, zcela dopředu. Většina jen tiše mlčí a poslušně kráčí, kam se jí řekne.

I na základě takové zpětné vazby jsem však začal přemýšlet, jestli jsem to s tou otevřeností neprostřelil. Ale víte co? Jsem rád, že tento přízpěvek vznikl. Nestydím se za to, jaký jsem, a určitě se nechci uzavřít. Takže nemluví ze mě nezkušenost, já chci zůstat takový jaký jsem i nadále.

Uvědomil jsem si však, že mou upřímnost a naivitu lidé mohou jednoduše zneužít. Přemýšlel jsem, co s tím udělám a rozhodl jsem se, že blogy jako tento nebudu sdílet na sociálních sítích. Chci, aby se dostaly pouze k těm z vás, kteří o to projeví skutečný zájem. Například tím, že se přihlásíte k odběru mého newsletteru.

V této chvíli se těším z přítomnosti. Setkávám se s kamarády, chodíme na turistiku, vášnivě diskutujeme. Vím, že tyto okamžiky nebudou trvat věčně a i proto jsou pro mě vzácné. A těším se i na budoucnost, bude určitě zajímavá.

Spread the word

Keep reading