Už nehledám

Po asi dvou měsících jsem zhodnotil, že hledání přítelkyně nestojí za můj čas.

6 months ago   •   19 min read

By Vladimír Záhradník
Zdroj: Gerd Altmann, Pixabay

Dlouho jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem, jestli napsat další ze série mých vztahových příběhů. Nakonec jsem si řekl, že to má smysl. Má to smysl kvůli mým převážně mužským kamarádům, kteří jsou podobně jako já nezadaní a kteří za mnou chodí po rady a ptají se, jestli bych jim doporučil nějakou seznamku, jaké mám zkušenosti, a tak podobně.

Zhruba během dvou měsíců bylo hledání přítelkyně pro mě tou nejvyšší prioritou. Udělal jsem pro to všechno. Hledal jsem způsoby, jak v této covidové době někoho poznat. Vyžadovalo to z mé strany značnou kreativitu, ale i tak jsem stále na začátku.

Vyzkoušel jsem několik seznamek a napsal jsem o tom blog s názvem Nerovná hra. Od té doby se moc nezměnilo. Zkusil jsem ještě Facebook seznamku, kterou mi poradil kamarád, ale je to stejná bída jako všude jinde. Takže pokud vás zajímá můj názor na seznamky, odpovídám: „Nestojí to za váš čas a už vůbec to nestojí za vaše peníze.“

Moje teta to vystihla naprosto přesně: „Seznamka je jako úřad práce. Šel by sis tam hledat práci? Tak vidíš…“

A občas poslouchám i řeči jako „Uvidíš, ani nebudeš vědět jak, a ta pravá se sama ukáže.“ K tomu jen tolik, že tomu snad věří opravdu jen naivní snílci. Vždy je třeba vyvinout alespoň nějakou aktivitu, vztah se nezrodí jen tak sám od sebe.

Než však toto téma a téma vztahů mužů a žen rozvinu, vraťme se pěkně na začátek.

O vztahu se ženou jsem dlouho vůbec neuvažoval.

Mám šťastný život. Zařídil jsem si ho podle sebe a dlouho jsem o vztahu se ženou ani neuvažoval. Mám spoustu koníčků, práce mě baví, setkávám se s lidmi a vedle těch aktivit jsem rád, že si najdu čas na spánek. Jak mi však stoupala léta, lidé se mě přirozeně začali ptát, jestli si nenajdu přítelkyni… Odpověděl jsem jim frází: „Do pětatřiceti tohle neřeším. A pak uvidíme.“

Myslím si, že jsem zvláštní člověk a výrazně vybočuji z průměru. Faktem je, že většina mužů a žen končí ve vztahu, protože je k tomu doženou jejich hormony. Chovají se tak trochu jako zvířata. Já i díky svému rozumu jsem zjevně dokázal tyto živočišné pudy potlačit. Puberta mnou nikdy nelomcovala a tak jsem přežil to nejturbulentnější období bez vztahu.

Později, když už se blížila moje třicítka, mi občas hlavou probleslo, zda vztah nezkusit. Ale…

Hloupí se učí na vlastních chybách. Ti moudří se učí na chybách ostatních.

Někteří s tímto výrokem nemusíte souhlasit, ale myslím si, že v mnohém na mě platí. Můj dar a kletba zároveň je, že jsem analytik, všímám si věcí kolem sebe a vidím, jak fungují lidé kolem mě. Přičemž nad mnoha jejich rozhodnutími jen kroutím nechápavě hlavou.

Když jsem se podíval kolem sebe tehdy, před čtyřmi lety, viděl jsem, že naše společnost upadá. Trhají se ty tenké nitky mezi námi, rozvodovost stoupá, lidé spolu nekomunikují. Přešli čtyři roky a myslím si, že je to ještě horší.

Co mě tedy přimělo zkusit to a zariskovat? Paradoxně covid.

Racionální rozhodnutí by bylo vztahy neřešit. Pokud bych zplodil se ženou dítě a náš vztah by se rozpadl, nejvíc utrpí děti. Nebo bychom zůstali ve formálním svazku kvůli dětem.

Jako nezadaný jednotlivec dokážu lépe zvládat nejistotu budoucích časů. Pokud by se rozpadl finanční systém, problém máme sice všichni, ale já sám dokážu lépe plavat v moři nejistoty. Vyžiji z mnohem méně peněz, stačí mi trochu jídla a kdyby bylo třeba, vyspím se třeba i ve spacáku a stanu. U ženy a dětí se můj manévrovací prostor zužuje.

Tak proč jsem se rozhodl zkusit to? Celé mé předchozí rozhodování vyhodnocovalo míru rizika a potenciální zisk, takzvanou analýzu nákladů a přínosů (CBA). Zní to velmi romanticky, že?

Když se na vztahy podívám mýma racionálníma očima, nedávají mi smysl a nevyplatí se mi riskovat to, co mám. Avšak covid a to, co po něm přijde, nás vrhne do takové nejistoty, že jsem si řekl, že to přece jen risknu. A vlastně nemám co ztratit.

Nejsem člověk zatížen na materiální věci. Potenciální finanční újmu způsobenou řekněme rozvodem dokážu hravě zvládnout, protože svojí hlavou si vždy na sebe vydělám. A pokud bychom měli děti, vždy je to jen o dohodě, jak budeme spolu vycházet. Udělal bych maximum pro zdravý vývoj mých dětí a jejich výchovu. A ostatní je mimo mě.

Do svého prvního vztahu jsem šel téměř přesně před rokem. První rande jsme měli v den, kdy byla Kateřina na blátě. Sice mi vztah nevyšel, ale moc jsem se naučil. A napsal jsem do té doby své nejosobnější blogy, Sblížení a Ztišení.

Mimochodem, doneslo se mi, že pro některé jsem tak trochu padlý na hlavu, že takové věci sdílím veřejně. Prý to mám v hlavě jinak „nadrátované“ než ostatní. Nuže, možná… Vím však, že tyto mé blogy pár lidem pomohly. Nelituji, že jsem je napsal. Zrovna dnes bych je už nedal na Facebook. Stejně jako tam nedám tento blog. I já procházím vývojem.

Ten vztah mi dal to, že jsem si uvědomil krásy soužití muže a ženy. Uvědomil jsem si, že něco na tom je a má smysl to zkoušet. Přestože si uvědomuji, že najít k sobě někoho, s kým budu mít šťastný vztah na celý život, je jako kdybych vyhrál v Euromilionech.

Vztahové kyvadlo

Je tomu už rok a můj osobní život je od té doby jako na houpačce. Stále se neřídím primárně tím orgánem mezi nohama a i proto nejdu do vztahů zcela bezhlavě. Přirovnal bych to ke kyvadlu. Zatímco jeden den jsem nastaven pozitivně a říkám si, že do vztahů má smysl jít, další den už je kyvadlo na opačné straně a zase u mě převládá rozum a říkám si, že to za moji námahu nestojí. Proč? Budu konkrétnější, ale až trochu později…

Kyvadlo

Asi nejvhodnější doba seznámit se je během studia na vysoké škole, případně v práci. Pokud právě venku nezuří pandemie. Já jsem tyto časy už prošvihl a vrátit se zpátky nedá. Tehdy si lidé ještě mohou dovolit brát vztahy hravě a užívat si, co přijde. Četl jsem v jedné knížce, že začni randit mladý. Mezi dvacítkou a třicítkou zkoušej a hledej, koho k sobě chceš na celý život, uč se z předchozích nezdarů. A ve třicítce, když to už víš, se konečně usaď s „tou pravou.“

Já už nemám 20. Pokud chci mít rodinu a to, aby moje žena nebyla o 20 let mladší ode mě, nemůžu si dovolit hledat 5-10 let, koho vlastně chci. I proto využívám svého daru rozumu, abych hledání trochu urychlil. Stačil mi jeden vztah a díky své analýze, kterou jsem aplikoval na sebe sama, jsem dospěl k závěrům, které většina lidí nezíská ani po 10 letech vztahů. A přišel jsem nejen na to, kdo jsem, a koho k sobě hledám, ale mnohem lépe jsem pochopil, jak funguje společnost kolem mě. Vidím to, co jiní nevidí…

Ještě takhle před rokem jsem téměř neměl kamarádky. Nějaké ženy jsem znal, ale blízkými kamarádkami bych je nenazval. Za ten rok se to změnilo. Nemyslím si, že tím, že jsem se změnil já. Zrovna neustále rozšiřuji své sociální kruhy a byla jen otázka času, kdy se do nich zachytí i nějaké ženy.

Uvědomil jsem si jednu věc: Moje otevřenost a upřímnost mi otevírá dveře. Jedna kamarádka, kterou jsem znal možná tři týdny, se mi svěřila, že sama nechápala, co všechno mi o sobě vyklopila na našem úplně prvním setkání, když jsem byl pro ni vlastně cizí člověk. Takových zkušeností mám víc.

Získal jsem možnost ptát se na věci přímo u zdroje. Jedna věc je, co píší knihy. Ale ve knihách se musí generalizovat. Mě zajímá, jestli je něco jednoduše dáno, nebo existují ženy, pro které některé věci neplatí. Podobně mi tyto rozhovory s kamarádkami pootevřely dveře k tomu, jak (ne)fungují vztahy kolem mě. Můj závěr je, že většina lidí nežije v růžové idylce. Za zavřenými dveřmi v paneláku žijí své průměrné životy a někteří se ptají sami sebe, jak se vlastně v takovém vztahu ocitli… Já chci ze života trochu víc než ho jen prožívat. Když jsem takové příběhy slyšel, moje kyvadlo se opět přehouplo do „stojí mi to vlastně za tu námahu?“

U těch kamarádek jsem si uvědomil ještě jednu věc. A přiznávám, že v tomto se můžu mýlit, ale takto to vnímám. Dokážu k sobě přitáhnout muže a ženy tím, jaký jsem. Ale… myslím si, že žádná žena (až na tu jednu) se na mě nedívala jinak než na kamaráda. Nevím, jestli působím jako neřízená střela, někdo nevýpočitatelný, nebo je to něčím jiným… Je však fakt, že vztahy nejsou jen o dobré debatě. Můžu si s nějakou ženou rozumět na této úrovni nejlépe na světě a přesto z toho vztah nebude. Je možné i to, že prostě nedokážu číst nějaké signály, ale nemyslím si to.

Ve své podstatě jsme zvířata

Dostaly se ke mně dvě knihy. Ani jednu z nich jsem nekupoval. Jedna se povalovala u rodičů na poličce a tu druhou mi dala kamarádka jako dárek, neboť ji nepotřebovala. Každá z těch knih je úplně jiná, i když se týká randění a vztahů, ale poodhaluje to, co jsem tak trochu i tušil. Můžeme si namlouvat, že jsme ten nejvyspělejší živočišný druh na planetě, ale pokud jde o výběr partnera, rozhodujeme se čistě jako zvířata.

Alexander Grace: Young Women Will HATE Hearing This (v angličtině)

Rituály svádění se až tak neliší od ptáků či jelenů. A to, že jsme vlastně zvířata, má vliv i na nefunkčnost vztahů v budoucnosti. Člověk myslící čistě racionálně (pokud není psychopat) by nikdy úmyslně nepodvedl toho druhého. Ale člověk-zvíře to udělá ve chvilce opojení alkoholem a občas i při plném vědomí.

Jak sbalit ženu

První kniha, kterou jsem začal číst a nedočetl, se jmenuje Jak sbalit ženu, s podtitulem Praktická příručka technologie lovu. Vysvětluje tam umění takzvaných pickup artistů, nebo po našem baličů. Autor sesbíral množství zkušeností od sebe, ale i od svých kamarádů z komunity, a dal dohromady jednoduchou příručku na to, jak sbalit ženu v podstatě kdekoli.

Jak sbalit ženu

Bar, hudební klub, obchod či ulice. Všechno jsou prý vhodná místa na sbalení ženy. Je sice pravda, že v takovém baru se jaksi víc očekává, že ženu bude někdo balit, ale na ulici je menší konkurence mužů.

Kdybych měl shrnout podstatu knihy do jedné věty, bylo by to „Buď něžně drzý.“ Všechno do sebe začalo zapadat. Vždyť o krásně drzých chlapech zpívá už i Beáta Dubasová. V knize to nazvali být vtipně drzý, ale tohle mi tam sedí víc. A i když mnohé věci ženy navenek nepřiznají, ta kniha je důkaz, že ty techniky fungují.

Beáta Dubasová - Za dveřmi mého pokoje

Například na ulici. Chlap si vyhlédne ženu, která kráčí naproti němu. Má asi vteřinu rozhodnout se, jestli ji osloví nebo ne. Otočí se, předčí ji asi tak o půl metru, přičemž kráčejí stejným tempem, a promluví k ní.

— (muž) „Ahoj, budu tě teď chvíli otravovat.“
— (žena) „A jak se to dělá?“
— (muž) „Například takto: kam jdeš?“
— (žena, rozzlobeně) „Co tě do toho?“
— (muž, stále usmátý) „Co by bylo? Vždyť ty jsi chtěla, abych ti ukázal, jak se otravuje.“
— (žena) „Aha, to je fakt.“
— (muž) „Tak kam jdeš?“
— …

Toto je jen jeden z mnoha příkladů, jaké v knize naleznete. V podstatě randění a seznamování v knize autor posouvá na úroveň naučení se formulek a neustálé opakování a procvičování, až bude muž umět spontánně ze sebe vyklopit to, co je třeba. Kapitoly nazvané výběr, kontaktáž, dobývání a svádění jsou více než mnohomluvné.

Některé postřehy v té knize byly užitečné. Například je tam jasně napsáno, že online seznamky máme brát jen jako poslední možnost a měli bychom to zkoušet jinde. Rovněž to, že každý muž by měl předpokládat, že každá žena, kterou osloví, už má přítele. Potom však přišly věci, ze kterých mi je dodnes nevolno a tu knihu i kvůli nim neplánuji dočíst.

V knize naleznete návody, jak probrat ženě přítele. Přičemž čím více let jsou spolu, tím máte větší šanci. Nebo je tam návod, jak svést na firemním večírku vdanou kolegyni a mít s ní sex. Jsou to nechutnosti, ale zároveň nepochybuji, že tyto věci se dějí tak, jak o tom autor píše.

Já asi jdu proti přírodě. Pokud je žena ve vztahu (krátkodobém, dlouhodobém i manželství), je pro mě tabu. Nikdy bych si nedovolil převzít ji někomu jinému. Rovněž bych si nedovolil mít s nějakou vdanou ženou sex. Z pohledu biologie se však chovám nerozumně, protože nevyužívám každé příležitosti jak předat své geny dál.

Když jsem viděl, co všechno bych měl dělat, abych nějakou ženu dobyl, říkal jsem si, že tohle fakt nestojí za moji námahu.

Když jsem o této knize mluvil s mými kamarádkami, všechny jen kroutily hlavou. Říkali si, že jsou to nechutnosti, a měli pravdu. Ale myslím si, že kdyby je takový balič oslovil na ulici, je šance, že by jeho kouzlu podlehli. A když ne ony, možná hned vedle nich by kráčela jiná žena, které by takový chlap imponoval.

Já mám v tomto jasno… Odmítám se učit věci, které budu zdokonalovat roky, a po nalezení partnerky je můžu hodit rovnou do koše. Svůj čas investuji do věcí, které mi mohou sloužit dlouhodobě. Například se naučím bezprostředně komunikovat s lidmi, muži i ženami. A to budu využívat po celý život.

Přejděme raději k užitečnější knize s názvem Co ženy opravdu chtějí?

Co ženy opravdu chtějí

Tato kniha se ke mně dostala teprve nedávno, úplnou náhodou a jako dar. Neměl jsem vůči ní žádná očekávání, ale uznávám, že oproti té první knize, tato má pro mě přidanou hodnotu. Říká, jak věci jsou, jak ženy přemýšlejí, proč přemýšlejí tak, jak přemýšlejí a dávají nějaké tipy na šťastné soužití mužů a žen. Na rozdíl od první knihy, tato není toxická a doporučuji ji přečíst jak mužům, tak ženám.

Co ženy opravdu chtějí

I když ne všechno, co jsem si tam přečetl, se mi líbí, alespoň uznávám, že takový je stav věci a buď se s tím smířím nebo ne. Jen vím, že jisté věci nezměním.

Tato kniha má několik praktických kapitol a já se ke každé z nich krátce vyjádřím. Pokud tuto knihu plánujete číst, zvažte, zda chcete pokračovat ve čtení tohoto blogu. Bylo by asi lepší, kdybyste si udělali nejprve vlastní názor a abyste knihu četli nezaujatě od mých postřehů. Je to ovšem na vás.

Líbilo se mi, že na konci každé kapitoly je stručný tahák s hlavními body z knihy. Toho se budu přidržovat při psaní mých postřehů.

První část: Jak pochopit ženu

Ženy nejvíce touží po důvěryhodnosti. Tu dosáhne muž tak, že je sám sebou a udělá, co slíbí. K dosažení důvěryhodnosti se ženy potřebují s mužem citově sblížit a citit se při něm bezpečně fyzicky i citově.

Myslím si, že jsem důvěryhodný. Ale nejsem si jistý, jestli to umím dát neznámé ženě patřičně najevo.

Prý se důvěryhodnost buduje tak, že budu ženě věnovat plnou pozornost, budu se ji snažit pochopit tázáním se hodně otázek a pokusím se vcítit do jejích pocitů. Zároveň nebudu zvyšovat svůj hlas, kdyby řekla něco, s čím nesouhlasím.

Když jsem to četl, v hlavě se mi automaticky zobrazil rozpor. „Takže žena chce mít důvěryhodného partnera a to je takový, který ji pozorně poslouchá bez skákání do řeči. OK, ale co ty další věci? Je úplně jedno, co jsem zač? Hlavně, že poslušně poslouchám?“

Takových rozporů jsem během čtení knihy zažil několik. Jako by ženy chtěly jedno, ale zároveň i něco druhého, co je v rozporu s tím prvním. Nebo mi jen něco uniká.

A ještě jsem si nemohl nevšimnout, že mnohé knihy, které čtu, a mnohá videa, která koukám, jsou o tom, aby se muž snažil pochopit ženu, vyhovět jí, poslouchat ji. Ale existují knihy a videa, kde ženám radí autoři, jak se sblížit s mužem? Nebo nejsou potřeba, protože ženy nemají o muže nouzi a mohou si vybírat? Opravdu nevím.

Druhá část: Jak se ženou randit

Ženy přitahuje sebevědomí a vysoký společenský status. Prý by se měl muž chovat tak, aby svými neverbálními gesty dokázal svoji dominantnost v místnosti a zabral si co nejvíc prostoru pro sebe.

Toto bylo pro mě zajímavé zjištění. Že ženy nezajímá jen společenský status muže jako takový, ale jde o společenské postavení v dané chvíli a v daném kontextu.

Myslím si, že právě tady byl v minulosti můj největší kámen úrazu. Vysloveně zde píší, že na osobní hygieně a oblečení záleží. Já jsem svůj šatník obměnil teprve nedávno. Ještě před rokem jsem neměl problém s roztahanými svetry, protože pohodlí a funkčnost byly nadřazené mému vzhledu. Nechtěl jsem hrát hry a myslel jsem si, že lidi zaujmu kvůli sobě. Ale jak jsem zjistil, jen moje osobnost bohužel nestačí.

Co se týče zdravého sebevědomí, myslím, že ho mám. Jinak bych nikdy nebyl schopen zveřejnit tento blog. A jako introvert zvládám bez problémů i konverzace s cizími lidmi. Naučil jsem se to. Všechno je o tréninku. Dnes si setkání s cizími lidmi užívám, protože jsem si na vystupování ze své komfortní zóny zvykl natolik, že mě to baví.

A tady se dostáváme k prvnímu rande. Řekněme, že žena kývla na to, že si se mnou vyjde ven. Opět se dostáváme k tomu, že bych měl vytvářet pocit bezpečí tím, že jsem pozorný posluchač. Jinými slovy být více ticho a ptát se.

Měl bych ji stavět do centra pozornosti za každých okolností, otevírat jí dveře, podržet židli, odnést kabát, chodit po chodníku po straně blíže k cestě kvůli její ochraně.

Tady se dostávám k dalšímu vnitřnímu rozporu. Přijde mi, že na to, abychom úspěšně rozvinul vztah se ženou, jsem se k ní měl pomalu chovat jako k nějaké princezně. Nemám problém s tím podržet její kabát nebo otevřít jí dveře, ale že to žena přímo (vědomě či nevědomě) od muže očekává?

Kdysi muži a ženy fungovali jinak. Muž se staral o peníze a střechu nad hlavou, žena se starala o domácnost. Role byly jasně poděleny. Dnes je to tak nejasné, že já už pomalu nevím, jestli se žena neurazí, pokud za ni zaplatím večeři. No a měl bych jí věnovat tolik pozornosti, přičemž nebude ochotna ani pečovat o tu domácnost — nenavaří, neupeče, jen si řekne: „Tento muž může být rád, že jsem si s ním vyšla ven.“ Pozor, tohle není můj názor na všechny ženy, ale takových, které si myslí, že jsou něco víc, než jsou, jsou plné seznamky. A ani jim nedochází, jaká je jejich skutečná hodnota. Často je mnohem nižší, než si myslí. No, ale to je už na jiné téma.

Třetí část: Jak ženě dvořit

Toto byla v mnohém zásadní kapitola. Uvědomil jsem si, že můžu být ten nejvtipnější v místnosti, žena se se mnou může příjemně bavit a přesto z toho nic nebude, protože tam nepřeskočí chemie — například ženu mé feromony mohou odpuzovat. Jinými slovy, nevoním jí.

No a prý velmi záleží na prvním polibku, neboť ženy si ho zapamatují možná i na celý život. A pokud to pokazím, tak to může znamenat rovnou konec vztahu.

Kapitoly o milování se se ženou přeskočím. Články o tom hledejte jinde. Ale jeden postřeh přece jen mám. Pokud je muž kreativní ve svém běžném životě, je velký předpoklad, že se jeho kreativita projeví i v intimitě.

Pátá část: Jak společně žít se ženou každý den

V této části jsem opět vnímal obrovský rozpor mě a muže popisovaného obecně v knize. Například se tam vzpomíná, že žena se chce vypovídat a muž místo toho, aby přestal dělat na tom, co dělá, ji jen zahřákne nebo se tváří, že ji poslouchá.

Vzpomínají tam například, že muž se chce dívat na ten svůj fotbal, ani za svět nevezme do ruky dálkové a nevypne ten televizor. A jeho žena si chce povídat. Asi jsem v tomto podivný. Já si rád povídám a určitě bych si našel ten čas popovídat si se svou ženou. Vždyť to samé dělám i se svými kamarády. Tolik debat, kolik jich mám za týden, asi nemá většina lidí v mém okolí, mužů určitě.

Další postřeh se týkal reakcí na hněv a řešení konfliktů. Prý ženy dusí hněv v sobě a jsou tiše a muži zase nemají problém vybuchnout, poslouchají-li kritická slova na jejich adresu. Opět jsem v tomto asi podivný. Dobře víte, že já snesu jakoukoli kritiku a díky tomu se tak rychle zlepšuji v tom, co dělám. A také je u mě velmi vzácné, že vybuchnu.

Můj mozek zpracovává emoce, tak jako každý jiný, ale většinou než něco vypustím z úst, přejdou myšlenky mou racionální částí mozku a reaguji smířlivě a klidně. Pozorně poslouchám a potom odpovídám.

Další kapitola byla o ženě a jejích nejlepších přítelkyních a mužských přátelích. Prý množství společenských vazeb má vliv na kvalitu života ženy. To nevím… ale rozhodně vím, že ženu bych nijak neomezoval v tom, s kým se má nebo nemá setkávat. Žij a nech žít. Své přítelkyni bych věřil. A pokud by důvěru zradila, pravděpodobně bych vztah nadobro ukončil. Tak jako ženy chtějí v mužích důvěryhodnost, stejně ji očekávám i já. A když ji naruší, jen těžko si umím představit přenést se přes to. Vždy by tam byly pochybnosti.

Je to opravdu ta pravá?

Ta pravá, nebo lépe řečeno, kompatibilní žena, má s mužem shodu v tom jak cítí (srdce), v tom, jaké má hodnoty a jak přemýšlí (mysl), ale nakonec si musí ladit i po té tělesné stránce. Říká se, že pro každého muže existují desetitisíce žen, s nimiž by měl být schopen žít šťastný život. Avšak to platí pro průměrného muže, ne pro mě.

Už déle si uvědomuji, že ve více oblastech vybočuji oproti většinové populaci do extrému. Neberu to jako negativum, ale zároveň vím, že se tím výrazně snižuje množství mých potenciálních partnerek. Takových, které by mě přitahovaly svým rozumem a tím, jak přemýšlejí, a zároveň takových, které bych přitahoval svou osobností já. No a aby toho nebylo málo, ještě jsou zde věci jako feromony a další bludy.

Uvědomil jsem si, že já nehledám jehlu v kupce sena, ale jehlu v kupce jehel, což je ještě těžší. V knize zmiňují, že člověk si projde možná i 100 a více vztahy metodou pokus-omyl a zkouší, jestli si s někým nesedne. No a na to, abychom se zodpovědně rozhodli, jestli se k sobě hodíme, potřebujeme prý roky společného soužití (4-5 let).

Toto byla další věc, která mě odrazuje. Je mi 34 let. S randěním jsem začal pozdě. Pokud chci děti, tak buď si najdu výrazně mladší partnerku a budu si moci dovolit poznávat se s ní, ale raději bych měl k sobě někoho věkově bližšího… A než se budeme poznávat, možná nám ujede vlak s dětmi.

Blbé je, že člověk se v první fázi zalíbení chová jako kdyby byl na drogách a nepřemýšlí úplně racionálně. Dobrou zprávou však je, že už vím, jak se chovám já. Hormony mi sice ve vztahu otupily rozum, ale nevypnuly ​​ho. Byl jsem v tomto stavu schopen činit těžká, racionální rozhodnutí, a nakonec jsem vztah ukončil. Aplikuji svou analytickou mysl na sebe a tohle je asi ta cesta, jak čas na poznávání se zkrátit.

No a také může pomoci, kdybych šel do vztahu s partnerkou, která si uvědomuje, že na vztahu je třeba pracovat celý život. I proto hledám k sobě koučku, terapeutku, bloggerku, podnikatelku… Zkrátka někoho, kdo je na podobné vlně jako já, uvědomuje si, že vztahy máme oba ve své moci a není to o osudu. Věřím, že s takovou ženou mám větší jistotu, že překonáme i obtížné časy. Úplnou jistotu nemá člověk nikdy. Jinak by se páry, které spolu chodily celé roky, nerozcházely.

Závěr

Kdybych měl tyto poznatky shrnout pár větami, tak mi to přijde, že na muže je kladen neskutečný tlak. Tlak, aby byli takoví či hentací. Aby i vydělávali, ale také aby měli čas poslechnout si přítelkyni, emočně se s ní propojovat, aby byla žena jejich středem pozornosti.

Já jsem nad tímto přemýšlel nějaký čas. Chtěl bych k sobě partnerku, se kterou si budeme rozumět, ale nikdy z ní neudělám můj středobod vesmíru. Já mám jasnou vizi, kam směřuji. A tuto vizi jdu plnit. Můj život nevisí na jednom člověku, ale na množství lidí, se kterými mám blízký vztah. Uvědomuji si, že se mnou do vztahu možná nebude chtít jít žádná a jsem s tím vyrovnaný. Chvíli mi to sice trvalo, ale jsem smířený.

Aktivně už partnerku hledat nebudu. Oči však budu mít stále otevřené. Život beru tak, že pokud se mi jedny dveře zavřou, je třeba mít oči otevřené dokořán, protože se mi mohou otevřít další a další dveře. Já budu žít svůj život nejlépe jak vím. Pokud nebudu mít ženu a děti, bude to o dost jiný život, než s nimi, ale to neznamená, že bude špatný. Koneckonců si myslím, že i nyní je můj život hodnotnější než životy mnoha lidí kolem mě, kteří jen přežívají ve svých panelákových bytech.

Jasné rady vám ostatním nechci dávat. Každý je pánem svého osudu. Pokud si myslíte, že ty věci, o kterých zde píšu, jste ochotni překousnout, tak směle do toho. Seznamkám se vyhněte obloukem a rozšiřujte si sociální vazby. A časem k sobě někoho určitě naleznete. Přeji vám štěstí a pokoru.

Spread the word

Keep reading